Poslední z andělů

Voda

Donesl mě před královkou dvojici, která o něčem horlivě diskutovala. Jakmile se má osoba přiblížila do slyšící zóny okamžitě utichli. "Izzi." Omluvně se na mě podívala matka. "Už je to líp?" Zakyvala jsem hlavou a potlačila drkotání zubů. "Nevidíte, že je jí pořád zima. Tímto způsobem to nevyřeší tě výsosti." Odporoval neznámí co mě nesl. Protivila jsem oči a dívala se dal na matku. "Máš malou šanci, že se z tebe ten jed dostane Izzi. Nemůžeme ztrácet čas hádkami." Řekl můj bratr. Nevím proč, ale věřila jsem mu. Muselo mít důvod proč je mi zima a proč mě může jedině on držet. "Pokračuj." Můj chraplavý hlas se rozezněl místnosti. "Máme jedinou možnost. Musíš jít ke zdroji všeho." Ruce mého nositele se kolem mě ještě víc utáhly. "Myslíš si tím jak ji ochrániš. Tím ji zabiješ. Není vyvolená není nic víc než ochránce a ty ji posíláš na smrt." Zařval a potom dodal už šeptem. "Nedovolím ti to ikdyby jsem se musel vzeprit králi." "Zvládnu to. Možná ani nevíš kdo se nachází v tvé náruči a koho tak opečováváš." Neznámy se na mě podíval se strachem v očích, ale abych pravdu řekla moje vidění bylo tak rozmazané, že bylo těžké poznat jeho základní rysy. Kývl hlavou a jemné se mnou pohodil v náručí. "Zanesl tě k tomu, ale nedám tě do toho" moje odpověď byla pouze kyvnutí hlavou. "Kam mám jít?" Zeptal se neznámý. "Tady." Odtáhl otec s matkou závěs za trůny. "Musíš se do něj ponořit Izzi." "Chápu." Neznámy se rozešel k jezírku a postavil mě na kraj. "Rozhodni se sama jestli ti za to ten risk stojí. Já osobně s tím nesouhlasím." "Já vím, ale já jsem já a já jsem svéprávná a navíc tě neznám." S koncem věty jsem se zřítila do jezírka....
Ocitla jsem se už ve známém bílém prostředí. "Už jsme myslela, že je to nenapadne, nebo že čas na rady toho kluka." Odfrkla si dívka vedle mě. "Jasně však mě znáš. Rozhoduji se sama za sebe." Usmála jsem se na ní. "Neměla si to dělat." "Já vím a proto můžeme přeskočit to kázání co mi chceš dát. Proč si mě sem zavolala??" Podívala se na mě a naznačila ať si sednu. "Víš věci se mění. Nikdy nejsou dvě osoby se stejnou schopností, silou a tak chápeš ne." "Jasně, ale jak to souvisí se mnou." "Víš ten kluk je nějak divně imuní vůči kouzlu, které nepošleš přímo na něj. Nedělej si z něj nepřítele. Snaž se s ním vyjít co nejlíp. Jinak tě může zničit." "Proč mi to ale říkáš?" "Pšss. Ještě jsem nedomluvila." Ušklíbla jsem se na ni a čekala na její zdlouhavý proslov. "Víš mou povinností je tě chránit. Jsi moje svěřenkyně. Někteří z nás to dělají podstivě, ale někteří to flákájí. Já jsem z těch co to má těžší. Ne nic neříkej, ale sama víš, že ti jde každou chvíli někdo po krku a ty máš co dělat, aby si vůbec přežila, ale ototo teď nejde. Víš ode mně máš schopnost se léčit a teď ti dám další dar. Nemůžu si dovolit tvou smrt. Jsi až moc důležitá. Jak ti bratr řekl dokážeš to zastavit, ale musíš najít správný lidi co ti pomůžou nezvládneš to sama." Stopula si a začala pochodovat kolem mě. "Máš odvahu po otci, ale sílu po matce. Stoupání si." Na její rozkaz jsem si stoupla a připadala si jako tak trochu vycvičený pes. "To co ti dám nesmíš zneužít a bude tě to chránit do té doby pokud tě ona bude ohrožovat." Počítal cože?? "Jaká ona?? Kdo je ona??" "Jak co jsem to řekla. No nic. Nastav ruku a připrav se, že to nebude bez bolesti." Kývla jsem a nastavila levou ruku. Chytla mě za zápěstí a začala něco nesrozumitelného říkat. Nakonec vytáhla z kapse řetízek ve tvaru hvězdy. Řetízek byl že stříbra. Přidržela ho ve vzduchu nad mou rukou. Po nějaké chvíli se rozžhavil. Jakmile ji přišlo, že je to dost rozžhavené položila mi ho na vnitřní stranu levého zápěstí. Měla jsem sto chutí řvát. "Toto tě bude chránit před ní. Bude ti propůjčovat změnu podoby, ale dávej si pozor." Pak vše zmizelo...
Ležela jsem ve vodě a nemohla dýchat na mém zápěstí se nacházela značka ve tvaru hvězdy. Měla pět cípů a její okolí bylo ještě lehce zčervenalé, jinak hvězda sama o sobě byla zlatá. Odrazila jsem se od dna a vyplavala na povrch. Ráda bych řekla, že hladina byla poklidná, a že všichni přítomní na mě z překvapením hleděli, ale nebylo tomu tak. Na hladině plápolaly zlatý plamen, který postupně obalil i celé mé tělo. Překvapilo mě že jsou ti schody a že jsem šíjích už na začátku nevšimla. Vyšla jsem z vody. Jak voda dopadala na zem tak i plamen slábl až nakonec nebyl žádný. Teď po tom všem mi došla jedna věc a to že teď jsem ve své pravé podobě.

Omlouvám se za chyby. Pokračování příště. 814 slov.