Poslední z andělů

Den části

Nejeli jsme moc používanou cestou. Kolem nás byli skály. Sem tam se utrhlo kamení a spadlo dolů do propasti. Nešla bych touhle cestou, kdybych si mohla vybrat. Malá dívenka se na plnou podílela na naší ochraně, protože já měla pouze jen oheň. Zbytek jsem nedokázala pořád použít. Netuším proč, ale asi je to tak lepší. Jeli jsem tak rychle jak nejrychleji šlo s těmito podmínkami. Na malou holčičku byla poměrně silná, ale to si každý z nás. Dokázala každou střelu od nás odrazit a ještě jim dát ráno s nemalými účinky. Nebyla to malá uplakaná holka. To už nebyl nikdo. Musela za takovou chvíli dospět. Obdivovala jsem ji. Pod kopyty našeho koně se utrhl další kámen a my zavrávorali, ale ne dost na to, abychom se zřítili dolů. Nad námi se začalo rýsovat opevnění světle bílé barvy. Doufala jsem, že toto je náš cíl a né jen to co budeme míjet. Démoni za námi byli v relativním pořádku. Nevypadali, že jsou z cesty moc unavení. Cesta se z užila do minimálního prostoru. Nebylo se možné otočit a změnit směr. Museli bychom couvat a pak čelit těm zrůdám. Prostě jsem jen popohnala koně k rychlejšímu tempu a zbytek byl už na něm. Víc jsem nemohla dělat. Jen možná sledovat krajinu na druhé straně rokle. Spatřila jsem dalšího jezdce, ale na takovou vzdálenost jsem nedokázala rozpoznat kdo to je. Jel stejným směrem nahoru, ale nebyl tak vysoko jako mi. Mohl být tak maximálně v polovině cesty. Jeho černý kůň ho nesl zcela neohroženě, jako by jim nehrozilo zřícení a následná smrt. Viditelně si oba vyjížďku užívali. Zatímco mi tady bojujeme o život jak vtipné. Jak rozdílné dva světy jsme. Někdo o honu ani neví a já se s ním potýkám každý den své existence. Jezdec měl na sobě tmavé oblečení. Nebyl ničím zvláštním, až na jeho divně dlouhý meč dřímající v ruce. Určitě nejel jen tak. Musel sem jet za nějakým účelem. Toho jsem se bála. Mohl to být další jezdec od nich, ale co by pak dělal na druhé straně. Moje oči samovolně začali hledat možné spojení těch dvou stran, ale nic nenašli. Od našeho cíle nás dělil tak možná metr. No jestli toto má vchod tak to nevím kde. Bylo to dlouhé opevnění táhnoucí se dál a dál bez známky vchodu. Toto už nemůže být vtipnější. Kůň se zastavil a mi věděly, že toto je konec cesty a taky náš konec, protože nebyl vchod. Neměli jsme se kde schovat před přijíždějícími. Nebylo úniku. Ze sedla jsem z koně a dívala se na poslední výstupy našich pronásledovátelů. Koně s holčičkou jsem zatáhla za sebe. Prostě se budeme muset začít bránit.

Omlouvám se za dlouhou neaktivity a za chyby. Nejsem dokonalá a někdy se prostě překliknu. Ano jsem ráda za to, že na ni upozornite, ale zamyslete se nad tím jak to napíšete. Moc děkuji manicka159 za její opravy. ❤❤❤ Moc si toho vážím. Vážím si každého kdo tuto knihu čte. Možná píšu trošku zmateně a pro někoho nepochopitelně, ale taková už jsem. Nejsem věc kterou lze mávnutím proutku změnit. Každý se mění to ano, ale není to rychlostí blesku. Snažím se z vašich připomínek učit.  Děkuji za každý hlas za každé přečtení. Moc Vás mám ráda. ❤❤❤❤❤❤❤❤