Poslední z andělů

Klid před bouří

"Myslíš to jako tak, že bys je svou blbostí vyděsila k smrti."

Začal si mně dobírat a to rozhodně neměl. V rychlosti jsem vytáhla dýku z opasku a hodila ji po něm. Trefila se přímo do cíle a to do stěny za ním.

"Bacha jinak to už příště vedle nebude."

"Jsi dobrá a i drzost ti jde to je v naší práci potřeba, ale slib mi, že se neuzavřeš moc, že budeš pořád stejná jako teď."

"Lidé se mění a já s nimi, ale pokusím se nezměnit."

"Už máš znamení?"

Na tuhle otázku se mě ptal každý den od doby mé změny zevnějšku. Bylo mi líto, že každým dnem nic znamení se neobjevilo a mě pomalu uprchali naděje.

"Odpověď znáš je stejná jako dřív a mně pomalu ubíhá trpělivost."

"Klid máš čas do 18. nebo dokonce do 20. let."

Pohladil mě po tváři a dal mi dýku do pochvy u opasku.

"Vidím, že potřebuješ novou zbroj. Ta má už je ti nějak těsnější v oblasti hrudníku."

Celá zbroj se skládá z trika, kalhot, bundy a to všechno v černé kožence. Jo zní to trochu divně, ale jeho zbroj, která byla malá jemu a já jsem skoro stejně velká jak on mi začala být těsnější v oblasti hrudníku a na délku mi byla taky malá.

"A  proto jdeme zítra nakupovat."

"Tak proč chceš ten lektvar?"
Ukázala jsem na sebe a na něj.

"Nechci, aby na mě všichni čučeli a stejně mi ho budeš dávat až pojedu pryč, a protože nikdo neví co jsem za rasu. Jediné co víme je že jsem byla začarována velmi silným kouzlem, aby se má podoba a schopnosti neobjevily."

" Víš co jsi zralá na postel jdeme."

Neochotně jsem své tělo uvedla do pohybu směr má postel.

Po horké sprše jsem si oblékla pyžamo a zalezla do postele a hned odplula do světa snů.

Tahle kapitola je trochu nezáživná, ale slibuji, že se to zlepší. Omlouvám se za chyby.