Poslední z andělů

Strach

Nechtěla jsem mu víc ublížit a navíc by nedopadlo dobře mu nějak vysvětlovat, že jsem najednou nějak dostala schopnosti. Předpokládala jsem svoje přemístění do královského paláce jak bylo mim úmyslem, ale jak si se to nezdařilo. Letěla jsem několik minut ve vzduchu až jsem dostala kopanec od naší přítelkyně zemně. Z pádu mě bolela záda. Po několika minutách jsem přiměla své tělo k pohybu. Nejprve se mi nechtělo, ale nechci tady zůstat a přeměnit se v hlínu. Nad mím důvodem by se hodně lidí zasmálo. Jediné štěstí bylo, že nic nemám sebou, protože by to asi ten pád nepřežilo. Protáhla jsem si své zbolavěné tělo a vydala se na průzkum zdejší krajiny. Bylo to zvláštní, ale krajina byla pustá a příznivá zároveň. Stromy, které se kolem mě rozprostíraly bylo plné života, ale postrádaly životy lesních živočichů, bylo ti až moc ticho jak se zde neozvalo ani písně ptáků, které dokáží spravit náladu všudy přítomné depresi. Bylo mi jasné, že se odsud nedostanu bez pomocí kouzla nebo jiné pomoci. Až moc mě děsilo, že mi zas přestaly fungovat správně schopnosti. Byla to jistá změna oproti chvíli kdy mi zachránili život teď mě o něj spíš připravý. Nad svou úvahou jsem se uchetla. Mohlo mě zabít už tolik věcí a zatím jsem všechno přežila, ale tohle mě děsilo víc než by mělo. Netuším proč zrovna teď se rozhodly neposlouchat, vždyť jsou mou součástí mim životem. Pohozením hlavy si člověk snaží vyčistit myšlenky a já nejsem výjimkou, jen tu je problém, že to nikdy nezabíralo. Mé povzdechnutí se nešlo lesem a vyděsilo přes toto zůstávající lesní tvory. Moje kroky se ozývaly jak nejmíň to šlo, ale nedokázala jsem uniknout od prasknutí větvičky, nebo zašumění suchého listí. V mém břiše bylo prázdno a nutně to potřebovalo být napraveno jinak bych vyvracela snad všechno jídlo i to co jsem nesnědla, ale mému osudu nepřál les a jeho obyvatelé. Ne že bych byla schopna prokonzultovat zvíře, ale jak se říká, když je hlad sni se vše. Hledala jsem aspoň zdroj pitné vody, jenže nic ani zašumění potoka, nebo jak už zmíněné stopy zvěře, kdy by se mohl potok vyskytovat. Uchýlila jsem se k hledání lesních plodů, protože je v nich trocha vody a dají mi nějaké živiny a nebudu mít prázdný žaludek. Mou odpovědí bylo zakřivení mého žaludku a to jsem brala jako souhlas. Hledání sice bylo nekonečné, ale teď se na mě usmálo štěstí. Teda aspoň jsem si to myslela. Jako hladový vlk jsem se vrhla po borůvkách co jsem našla v téhle odlehlé končině. Nejdříve jsem trhala rovnou do pusy a pak jsem se rozhodla k lepšímu řešení a něco si nechat na později. Nemuselo by to být už tak šťastné a já nemusela najít už nic a s pocitem hladu se musela trmacet bůh ví kolik kilometrů dál, abych se aspoň dostala do civilizace, nebo aspoň k postupnému člověku. Natrhala jsem si hrát borůvek a přemýšlela kam bych je tak mohla dát, abych se vyhnula jejich rozmačkání. Z úvah a usilovného přemýšlení mě vytrhlo nejprve zapraskání větvičky a pak pozdější rachot listí. Má ostražitost a strach vyjel na nejvyšší linie. V rychlosti se mě tělo schovalo za poražený silný kmen pod kterém byla aspoň metrová podhlubeň. Ležela jsem bez hnutí a ani nedychala až se nademnou zastavil ten, kvůli komu jsem se uchýlila do tohohle úkrytu. Nevydělá jsem na něj a tak jsem nemohla poznat kdo to je. Nechtěla jsem vyvolávat boj, protože bych nedokázala vyhrát s proti jejich demonskym nestvůrám. Můj dech se úplně zastavil až jsem uslyšela ten hlas. Ten hlas bych snad poznala i na smrtelné posteli. Byl to ten co mě zajal a ten co mi už tak daroval tolik bolesti. Zhrozila jsem se nad tou představou, že mě našli a že mě odvedou zpátky do jejich podlého doupěte. "Vydělí jste ji??" Otázal se a od ostatních dostal pouze nesouhlasné zamručeni. "Byla tu podle špehů. Vyděli ji. Musí se tu někde skrývat. Najdete ji." Při tomto vědění se mi zastavila krev v žilách. Co jsem komu udělala že mě vždycky musí potkat to co bych nikdy nechtěla. Nad svým údělem jsem si neslyšně povzdechla a počkala než se jejich kroky nevzdálí, nebo úplně neodejdou. K vůli své smůle neodešli a začali prohrabávat všechno kolem. Jediné na co jsem se teď mohla spoléhat byla moje rychlost, mrštnost a moment překvapení. Rozhodla jsem se pro okamžitý útěk. Vylezla jsem ze svého úkrytu a vrhla se přesně opačným směrem než se nacházela skupinka démonů. Okamžitě mě poznaly a začali na své druhy porovnávat nějaké poznámky, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Moje nohy mě nesly nejrychleji jak mohly, ale jakmile jsem si začala myslet, že jsem jim už možná utekla objevil se za mnou jedna a ne jedná celé houfo nestvůr. Potlačila jsem výkřik co se mi dral do úst a dále běžela. Tak teď nebo nikdy. Pokud mě schopnosti mají zradit tak ať to udělají teď. Nepřemýšlela jsem nad tim kam se chci přenést nebo co od toho usiluji moje jediná myšlenka byla že musím pryč a to hodně daleko. S rychlostí blesku mé tělo nahradil stav beztíže a já se přemístila. Bylo mi už celkem jedno jestli to bude vypadat jako že mám či nemám schopnosti.

Pro své překvapení jsem se objevila zase v lese a zase netuším kde jsem. Jak vtipně musela jsem se sama sobě zasmát jak to bylo vtipné, ikdyz to bylo na můj účet a zas tak vtipné to nebylo. Byla jsem už zoufalá. Nevěděla jsem co mám už dělat byla jsem zmatená a zase tam kde to neznám. Mohl to být klidně stejný les jen o několik kilometrů jinde. Bála jsem se že je to pravda a možná by tomu i toto všechno nasvědčovalo. Zhluboka jsem se nadechla a rozutekla jsem se směrem, který vypadal že bude nejvíce správný. Nohy se odráželi od země a snažili se nedělat moc hluku. Najednou prasklá větvička a ano řeknu upřímně. Já se skoro posr**a strachy. Potlačila jsem výkřik a ještě rychleji se rozutekla, kdyby mi v mém útěku nezabránili ostatní okolnosti jako vždy. Kolem mě osoby prosvištěla koule bůh ví čeho. Můj zaskočený výraz dodal na strachu a já ještě víc zrychlila. V okolí utichlo zvuky a ožívalo se jen mě prěryvavé dýchání. Já chci pryč slyšíte mně někdo. Žádná odezva. Mezerou mezi nima nohama proletěla další koule. Cože to??? Běžela jsem dal a jen na malou chvíli jsem se ohlédla na útočníka za sebou. Nikde nikdo a to mě ještě víc zmátlo. Jak někdo může útočit a zároveň tu nebýt. A toto všechno byla strašlivá chyba přední části těla jsem narazila na něco tvrdého a co se hýbalo. Kolem mého těla se obalili nějaké paže. Zapuštěná jsem jak malá holka, ale co mi zbývalo držení bylo pevné a já neměla nejmenší šanci. Prostě jsem se bála nic víc. Útočníka to evidentně nějak nezastrasilo a ještě mě sevřel pevněji. Mě pokusy a dostání ze sevření byli neúspěšně. Jediné čeho jsem docílila že si mě tělo otočil k sobě zády a to byla chyba. Nikdy se neotáčej ke svemu protivníkovy zády. Jak se říká. Loktem jsem mu udeřila do břicha, nohou dupla na jeho nohu a v poslední řadě ho kopla do slabin. Od útočníka se ozval bolestivý výkřik. Chvíli bych ho možná litovala, kdyby mi nešlo o krk. Odstoupila jsem od něj a zjistila, že teď už nejsem v lese, ale na jakémsi palouku uprostřed lesa. Pokrčila jsem rameny a rozhlédl a Aše okolo. Ani ne pět minut trvala reakce ostatních co se přitížili z lesů, z provizorních chatek, z vody nebo dokonce z jídelny. Kolem mě se utvořilo kolečko útočníků. Byla jsem zmatená a bála se. Nechtěla jsem zpátky do té špinavé a hnusné kobky. Porazila jsem několik mužů od zlomenin k pohmožněninám po omdlení když se Kalouskem ozval pronikavý hlas. "Přestaňte." Všichni zkameněli. Jen já se snažila dostat od nich co nejdál a to odnesli někteří dalšími muži. "Řekl jsem přestaňte. Nejsme nepřátele stojíme na stejné straně. Nikdo ti neublíží." Natáhl ruku směrem ke mě a pak bylo jen a jen černo černá tma.

Omlouvám se za chyby. Dneska taková delší kapitola. Tak co líbí se vám příběh?? Myslíte si že unikla, nebo se dostala ještě do větších potíží než minule. 1367 slov.