Poslední z andělů

Záhada

Probudil mě divný pocit v těle. Takovy ten pocit, že vám někdo každou chvíli ublíží. Ležela jsem na posteli zakrytá lehkou dekou. Celkem nesmysl, kdyby mě chtěli zabít tak už mě přece zabíjí. Měli dost šanci, když moje tělo a má mysl vypověděli službu a já omdlela. Jak časté. Někdy si přeji neomdlit. Bylo by to snáší. Než jsem stačila ohnout jakoukoliv části těla do místnosti vešel starší muž. Vlasy měl lehce prošedivělé, ale jinak byl ve formě. Svaly mu pokrývaly celé tělo a to mu mohlo být tak kolem čtyřicítky. "Klid," vydechl a pak pokračoval "měla by ses radši umýt. Nemáš se tu čeho bát po včerejšku si na tebe nedovolí sáhnout ani nejdrzejší kluk tady v okolí." Nad tímhle se mě rty roztáhly do úsměvu. "Doufám, že jsem nikoho vážně nezranila. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Bylo to ode mne
lehkomyslné. Omlouvám se." "To je v pořádku děvče. Vím jaké jsi měla důvody a sám nevím jak bych zareagoval na tvém místě. Ne nikomu se nic vážnějšího nestalo, pokud nepočítáš zlomeniny ruky." Zároveň se mi ulevilo, ale taky to zasáhlo mě svědomí. Neměla jsem útočit na neznámé lidi. Mělo mě napadnout, že to asi nebudou démoni. "Přinesu ti oblečení na převlečení a zatím se běž umyt." Neznělo to jako dovolení spíš jako příkaz. "Jen kde je koupelna?" "První dveře v právo" ulevilo se mi, když jsem zjistila, že to není společná koupelna a jen pro obyvatele tohoto pokoje. Svlékla jsem že sebe zašpiněné oblečení a vlezla do sprchy. Pořádně jsem ze svého těla vydrhla všechnu špínu co se nalepila na mě tělo a co se zachytila v mých vlasech. Vlasy jsem si celkem musela umyt pětkrát. Vylezla jsem ze sprchy a napustila si vanu plnou bylinek a horké vody. Jo jo já vím jak strašně neekonomicke, ale moje tělo bylo strašné promrzlé. Potřebovala jsem se nějak zahřát.
..... 
Stav beztíže obklopil mé tělo. Všude bylo bílo. Nikde nic. Nikde nikdo. Tato často omilana otázka a taky bezcenná, ale musela jsem se zeptat. "Je tady někdo??" Strachem mi střihla krev v žilách. Co to má jako být?? Rozhlížela jsem se kolem a hledala nějaký záchytný bod, ale ono nic. "Jo. Překvapivě tu nejsi sama a ani si neumřela." Na to jsem se sice nechtěla ptát, ale dobře vědět. "Kde si?? Kde jsem??" "Jsem tady" předemnou se objevila dívka, mohlo ji být tak jak mě ne li míň. "Toto můžeš nazývat jakkoliv. Jedno z jmen je prázdnota, nicota, nekonečno a nebo pouhé nic." Jo takže skvělí a jak jsem se sedm dostala mi asi nepovíš že. "Ale nejsi tu kvůli tomuto," odmlčela se a zatřepala hlavou, "určitě sis už všimla, že ti nefungují schopnosti tak jak by měli." "Ne ne asi malém mě to stálo život." Odfrkla jsem si. Mohla mi to říct už dřív. "Je to kvůli tomu, že si je dlouho nepoužila a taky díky té tvé energie vzhledu. Ne jako takové, ale prostě jim zabraňovala." No to mě nenapadlo. Až teď mi to došlo. "Měla by ses jí co nejdříve zbavit. Jinak tvoje schopnosti už budou fungovat normálně, ale nečekej od nich žádné velké věci. I tvoje energie není neomezená. Možná máš větší výdrž, ale ta teď bude o dost níž než si na to zvykneš tak na to pamatuj."
....
Jak rychle to přišlo tak to taky zmizelo. Ležela jsem na dně vany. Vynořila jsem se a vyplivla vodu z úst. Na dveře někdo zaklepal. "Nechávám vám tu oblečení. Máte se pak stavit za šéfem." Tak toto bude ještě zábava. Než jsem stačila cokoliv namítnout nebo jen zareagovat tak neznámý odešel. "Skvělý" ulevila jsem si pro sebe. Moje jediné štěstí bylo, že ten někdo kdo mi nachystal oblečení ví mou velikost a taky ví, že upřednostňuji kalhoty. Předemnou ležela zbroj. Přesně taková jakou jsem měla hozenou v koupelně pod umyvadlem už nepoužitelnou, ale tahleta byla akorad bílá. Upásala jsem si kolem těla zbraně a jejich třmeny.  Nakonec se mi na posteli znenadání zjevil můj luk s šípy a ukrytým mečem. Vysvětluje to kdo chcete, ale je to divný, protože oni zůstali u démonů.

Omlouvám se za chyby. Doufám že se vám kapitola líbila.