Byla jsem zabalená v něčem teplém, ale jen jednu část. Druhá část mého těla byla sice v teple, ale ne v takovém. Své zmrzlé konečky prstů jsem zabořila do nějaké látky. Pod jejím okrajem bylo ještě větší teplo. Vyhrnula jsem látku nahoru a své prsty nechala na zdroji tepla. Můj obličej se otřel o další kůži. Mé smysly zbystřily. Mé prsty zmrzly na místě. Až teď jsem si uvědomila všimla pohybu na mých zádech. Něco, nebo někdo mi kreslilo na záda kroužky. Počkat. Co tu dělám a kde vůbec jsem. Ostrý nádech mě doslova probral. Eh. Můj zdroj tepla byl člověk. Zděsila jsem se nad tou myšlenkou, že jsem se celou dobu k sobě tulili. Pokusila jsem se odtáhnout, ale ten stisk by se mohl rovnat svěrací kazajce. Nepohla jsem se ani o centimetr. Spíš jsem docílila většího namáčknutí na osobu vedle mě. Položila jsem si hlavu na jeho hruď. Tlukot srdce mé uklidňoval. Vlastně mě uklidňovalo i to, že mi kreslil ty kroužky na zádech. Nevím čím to bylo. Prostě. Nevím. Nedokázala jsem otevřít oči, ikdyž jsem se o to několikrát pokoušela. Přišlo mi jako bych měla přez oči natáhli nějakou látku. Zdroj tepla se pohl. Pomalu mě od sebe odstrčil. Položil mě na něco měkkého a vzdálil se. Jeho přítomnost úplně zmizela. Popravdě bych ráda řekla, že jsem se pokusila o útěk, nebo aspoň zjistit, kde se nacházím, ale mou mysl něco hnalo. Něco ji to nedovolovalo udělat. Něco ji nutilo znovu usnout.
Omlouvám se za chyby. No zase taková kapitola o ničem no 😂😅.
Užijte si pátek a následující víkend 😍😍. Jak já miluji patky.
ČTEŠ
Poslední z andělů
FantasyZačít jako člověk a skončit jako anděl. Být smrtelný, ale zároveň nesmrtelný. Umět nenávidět, ale milovat. Nemít rodinu, však ji vlastnit. Být živý, ale i mrtvý. Vidět smrt, ale nikdy se ji nedotknout. Být sváděn pokušením, však neoblomný.
