Poslední z andělů

Je načase říct pravdu

Šustění šatů prozradilo mou přítomnost a na mě se otočili všech přítomných členů oči. Lehce jsem se usmála a šla směrem ke své rodině.  Najednou se předemnou zjevila Elizabeth a zastavila tím mou cestu. Na znamení pokroutí la hlavou v nesouhlasu a táhla mě pryč přesněji z doslechové zóny. "Měla by si něco vědět." Začala opatrně rozhovor. "Nechtěla jsem to dělat, ale nemám na výběr. Dostala jsem ultimátum." Její oči se zákulisí slzami. "Možná to nepochopíš, ale snad to nezmění žádný postoj k rodině a ke mě samotné." Zhluboka se nadechla. "Mluvila jsem o tom s Aronem a podle něj by si to měla vědět." Její pohled se zabodl do podlahy. "Tenkrát, když jsem tě posílala pryč odtud, když jsme byli napadení, a ty si byla malá. Já jsem tenkrát neměla naději na přežití a toto se mi zdálo jako nejrozumnější řešení jak tě ochránit." Její vzdušné tělo se otřáslo vzlykem. "Nechtěla jsem ti ublížit. Nikdy bych to neudělala. Ne úmyslně. Mim cílem bylo, aby jsi se dostala co nejdál odsud a aby si byla chráněna. Popravdě jsem nevěděla co všechno tím způsobim." Poprvé za tu dobu mi prohlédla do očí. "Já.." zlomil se jí hlas. "Já přenesla jsem na tebe své schopnosti, ale to by bylo v pořádku, kdyby si ty nebyla ty. Tím vším jsem potlačila tvé schopnosti až na jednu tvůj oheň, proto ho používáš nejčastěji je z tvé podstaty, ale některé z ostatních jsou mé. Přesně nevím které jsou tvé, ale všechno to co používáš automaticky by mělo patřit k tobě." Po tvářích ji tekly první slzy. Obejmula bych ji, ale to by mi v tom nemohla bránit. "Problém je v tom, že to v tobě svádí boj. Moje a tvé schopnosti se nedokáží snést a tebe to pomalu zabíjí. Kdyby se čekalo na korunovační obřad mohlo by tě to stát život. Věř mi nechtěla jsem ti někdy ublížit. Já tě chtěla jen chránit." Elizabeth se na rukách zobrazila malá korunka. "Ta byla moje. Jako princezna máš na ni nárok." Natáhla s ní ke mně ruku. Zakroutil a jsem hlavou. "Já budu mít svou. Tato je tvá a vždycky bude tvá." Na její tváři se objevil smutný úsměv. "Já asi víš co tě čeká. Musím tě mých schopností zbavit. Možná je to sobecké, protože potom dostání právo na trůn, nebo je to přehnané, ale pochop nemůžu dovolit, aby tě to zabilo." Pokrývka jsem ji hlavou a snažila si všechno srovnat ve svém mozku. "Co mám dělat? Jak si to můžeš zase vzít?" "Možná tě to bude bolet." Řekla se starosti v hlase. "Vím že si mi nechtěla ublížit. Zachránila si mi tolikrát život a teď je načase ti to vrátit." Nenápadně jsem koukala na Arona a ten nepatrně kývl v souhlasu. Ostatní se jen dívali a netušili o čem můžeme mluvit a někteří byli tak zaskočeni duchem mě sestry, že zapomněli zavřít pusu. "Stačí, když se mě dotkneš, a já udělám zbytek, ale nesmíš cuknout nesmíš uhnout. Nedá se to zvrátit." "Dobře." Chytla jsem její ruku do své, která se zhmotnila. Mým tělem jelo mravenčení. Začínalo u dlaně a postupovalo po zbytku těla. Nebolelo to, ale nebylo to taky ani příjemné. Kolem nás se zhmotnili dva proužky světla. Jeden byl modrý a druhý zlatý. Obtáčely se kolem našich spojených rukou až nakonec každý zamířil jinam. (Můžete hádat kam který)  Nakonec se paprsky zastavili u svého majitele a zmizeli v ním samotném. Na Elizabeth hlavě se ukázala korunka se zlatými kamínky. Záře pořád přetrvávala. "Je na čase se rozloučit." Prohlásila Elizabeth a vtáhla mě do objetí. "Vrátíš se ještě?" Popravdě jsem se bála odpovědi. Záporné zavrtěla hlavou "Ne v nejbližší době. Vrátím se až na korunovační obřad. Později pochopíš proč." Usmála se na mě a nadobro mi zmizela. Úsměv z mé tváře zmizel. Záře pomalu začala slábnout. Já se taky poroučím co jsem měla je hotové. Teď si musíš poradit sama. Než jsem stačila něco říct tak jsem cítila, že naše spojení s tou dívkou z vody se přetrhlo. Nevím jak jsem to poznala, ale už to tak bylo. Záře už ustoupila úplně. Oči všech přítomných vydělí na mě. Podle výrazu těch dvou mě viděli už bez kouzla. Jejich tváře zdobilo překvapení a vyděšení. Král se jako první ujal slova "Představují vám Isabellu Anabeth Emy Rawen Lekanstrovou I. princeznu andělského lidu křížence bílého a zlatého anděla." 

Malá Isabella se uklidnila a snažila si nevšímat překvapených pohledu od těch dvou osob. Ne že by byla malá jak věkově, ale spíš byla že všech dotyčných nejmenší. Lucasovy právě kolovalo v hlavě jak může být tak slepý a nevšimne si, že je to ona. Měl chuť se něčím praštit a nebo zahrabat hluboko do země a už nevylést. Štvala ho ta představa. Nejdříve měl v plánu se princezně představit v tom nejlepším světle, ale paradoxně něco takového čekal, protože z Denyho vyprávění věděl že je anděl a taky to že má zlatou krev. Jace neboli Jonathan nemyslel na nic jiného než na to že mu tohle odhalení usnadnilo život. Děkoval všem co za tímto staly, protože by jinak musel odstoupit. Líbila se mu takhle o mnoho víc, přestože už předtím byla pěkná, tohle k ní prostě sedělo víc. Podtrhovali to její chování její způsoby, prostě to k ní sedlo. Aron byl šťastný, že to jeho sestru nezabilo a že nápor magie bere celkem v pořádku, ale to možná zákřikl, protože se dívka s nezdravě vybledlé pleti zřítila k zemi.

Omlouvám se za chyby.  😁😁😁 Jsem velice ráda, že mou knížku někdo čte. Velice si toho vážím.