Poslední z andělů

První den

"Vylez oknem." Rozlil se pokojem tichý hlas Arona.
"Co prosí??"
"Vylez oknem. Znova to už opakovat nebudu." Zavrčel, ale stejně tiše, abych ho slyšela jen ja.
"No jo. Už jdu." Zamrmlanim jsem a kulhavou chůzí se doplatila k oknu.
"Nešlo by to rychleji??" Zamrmlal Aron zatím co jsem si sedala na parapet od okna.
"No jo no jo. Však už jdu. Pak si mě najdeš že jo?."
"Jo jasně pa."
A stou větou jsem se pustila letěla směr dolů.
"Au."
Bylo jediné co ze mě vylitlo. Bolelo mě celé tělo a teď do toho ještě ten naráz. Normálně bych ho asi vybrala, ale teď nebudem si lhát. Skutalela jsem se z toho kopečka na čem stála chata mého bratra. Po cestě jsem nebrala ještě pár střepů z flašek co někteří inteligenti nechali pohozené. Po úmorné cestě dolů jsem nakonec dokázala vnímat jen konec mého točení a to bylo vysvobození hlavně pro mé tělo co už nebylo jen plně modřín a řezných ran, ale taky plné střepů, které byli snad až po okraj za řezané v mase. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a začala se dnes už po druhé namáhavě zvedat. To by se mi asi ani podařilo kdyby mě někdo neshodl zpátky na zem.
"Tak tady máme nějakou malou holčičku." Uchechtnu se ten někdo nadějnou a následoval výbuch smíchu jeho společníků.
"No myslím si. Tady je někdo kdo se neumí obejít bez svých ubohých kamarádů."
"Holčičko nebuď drzá. Nebo se ti to vymstí."
"Oo jasně, jako by si mi ty mohl ublížit. Jako by mi někdo vůbec mohl ublížit." Uchechtnu jsem se a vstala. Sice s bolesti, ale nic jsem nedala na sobě znát.
"Neprovokuj."
"Jo jasně. Však já nic nedělám nevím kdo si začal."
Otočila jsem se na patě a dala k odchodu.
"Ale kam pak. Dostala si snad strach."
"No promiň, ale jestli nevidíš mám po těle zapichle střepy a nechci aby mi tam zůstali, takže si je důležité vyndat."
Teď už se nic neozvalo a i kdy by jo tak se stejně neotočim. Po cestě jsem si stihla několik střepů vyndat, ale stále jich tam bylo požehnaně.
"Proč já?" Zahřmím, když vejdu do pokoje. Nikde ní kdo jak jinak. Popadnu oblečení a vydám se směr koupelna. Zamknu a pak si už užívám horkou koupel. No koupel byla fajn až na část kdy jsem vytáhla i zbytek a barva sprchy se změnila na krásné zlatou. Všechno jsem splachla a vrátila se do pokoje, kde jsem se vyvalila na svou postel. Jak já ji milují. Problesklo mi hlavou, když mě unášela vlna spánku.
"Stávat." To slovo se rozezněly pokojem jak vlna tsunami.
"Grrr" to bylo jediné co jsem řekla. Pomalu a velice neochotně jsem se začala soukat z postele a nebyla bych to já kdybych se nebouchla o postel nademnou. Po pokoji kluci pobihali jak splaseni.
"Co se děje??"
"Škola."
To jediné slovo dokázalo zabíjet. Do toho ústavu nechci. Vzala jsem si oblečení, vyhodila kluky z koupelny a začala se chystat. Oblékla jsem si bílou košili, kožené černé legíny, na to koženou bundu stejně barvy a vlasy svázala do vysokého culíku. Jen co jsem vyšla z koupelny hodili po mě kluci pohled to jako vážně a vystrkali mě z pokoje.
A teď už sedím v lavici společně s těma mima strašně ochotnými společníky.
Hodiny byli nic moc. Nikdo se o mě nezajímal a já se taky o nikoho nezajímala pokud jsem zrovna nemusela, takže nuda jak jinak. Pak se dostavil čas na trénink pro nás ochránce a oni měli volno jak jinak. Nijak jsem se nezdržovala s převlékáním a rovnou vyrazila do tělocvičny. Tam jsem našla svoje zbraně úhledně poskládané na hromádce přesně tak jak jsem je tam nechala. Postupně se začala plnit lidmi. Ať už kluky holky nebo našimi pozorovateli. Nesnášela jsem to a budu to nesnášel dál. Nemohla jsem se pláně uzdravit musela jsem se spokojit jen s tím že jsem si zatáhla rány tak, aby nebolely, jinak jsem je stále měla a musela jsem vypadat jak nevím co.
Jako poslední přišla trenérka. Po mě hodila ten pohled jako ty jsi kdo a nakonec mi dala tílko a kraťasy. No jako já si ty kalhoty brala schválně, ale nic no.
Po převlečení jsem se vrátila zpátky i se zbraněmi povedenými na mém těle. Někteří divné civěli a jiní zase dělali, že mě nevidí.
"Tak a teď, když tu jsme všichni nachytani." Nezapomněla hodit po mě pohled "tak se dáme do tréningu. Uděláte dvojice." Jak jinak zůstala jsem sama. "Ty nemáš dvojici?" Zeptala se mě trenérka
"Ne nemám." S odpovědí jsem se zazubil a hledala v pobliku svého bratra. "Tak budeš se mnou" oznámila jako by se nic nedělo a já se jen zmohla na pokrčení rameny. Tohle bude hodně bolet. Začlo to pouze střílením na terč což mi de takže mě to nijak nevadilo. Z dvojic odpadávají ti co se trefili min krát až tam zůstali jen tři lidi. Mezi nimi jsem byla já, nějaký kluk a holka. Ani jednoho jsem neznala. Ten kluk se tvářil moc povrchně a holka zase s největším nezájmem že všech. My jsme si nakonec mohli jít sednout a tak to jelo od znova dokud nezůstali tři co se trefili pokaždé. Postupně nás na lavičce přibývalo do doby než tam zůstali poslední tři a ti museli uběhnout dvacet kol a nakonec uklidit tělocvičnu. Potichu jsem si oddechla, že to nejsem já a vydala se s ostatnima holkama převléct. Některá po mě sem tam hodila obličej a putovala po všech těch ranách, ale nijak to nekomentovaly.
Konečně jsem se doplatila splátky na pokoj. Rovnou jsem zalezla do sprchy a pak do postele a okamžitě usla.