Poslední z andělů

Sama

Povinností chránit malou holčičku. Kolem ochranné bubliny se schromáždil dav zvědavých lidí nebo spíše studentů.

“Dělej co umíš.” Její dětský obličej se roztáhl do úsměvu. “Zavři oči.” Jediná věta stačila a já okamžitě zavřela své víčka. Nemusela jsem čekat, až mi řekne. Podle záblesku světla jsem poznala, že je po všem. Ostatní byli září oslepení a my mohly nepozorovaně proklouznout do budovy.

Na chodbách skoro nikdo nebyl, teda aspoň nikdo se nám nepletl do cesty. V celku to vypadalo, jako by byli na tohle tady zvyklí. No aspoň ti tady vevnitř.  

Zcela náhodou jsem si všimla jejího zranění na ruce. Nejprve se ho pokoušela zakryt, ale po nějaké době to vzdala. Společně jsme odkráčely do míň používané uličky, kde jsme si sedly.

“Jak jsi na tom?” zeptala se mě udýchaně. “Co tím myslíš?”

“Všimla jsem si té rány.”

podívala jsem se teď na krví promočené triko. “Není to tak hrozné.”

“Tohle nemyslím. Podle mě to něčím otrávili.” její slova byla jako poplašný zvon.

Možná jsem si to mohla uvědomit dřív co se děje. Bylo to jasné, teď když se na to dívám zpětně tak mi to je jasné. “Jak seženeme protijed?” “Možná to nebude tak těžké jak se zdá.

Z chodby se začali ozývat uspěchané kroky. Stěží jsem se postavila a čelila našemu návštěvníku. Byl  to ten chlapec z nádvoří. Byl to ten chlapec co nás zachránil. Mal ušpiněnou košili a načervenalé tváře. Kapuci jsem si více stáhla do obličeje. Stále jsem nechtěla, aby ve mě poznal to děvče, aby si na něco vzpomněl. Jeho pohled padl na nás. “Nevím co děláte, ale jste naprosto pitomé.” No jo první věc co řekl a už mi musí nadávat, ale nebyla jsem to náhodou já co mu minule zachránil zadek.

“Necháte se skoro zabít.” Kdyby pohled mohl zabíjet, tak je zabit hned dvakrát. Obě jsme se na něj podívali pohledem jako to si děláš prdel, ale nemohl nic vidět. Obě jsme měly zakrytý obličej.

“Ale ne.” Jeho obličej vystřídal pobavený výraz na vyděšený. sledovala jsem jeho pohled. Z rány co měla na ruce začala vytékat zlatá krev, která se následně odrážela od podlahy, a tvořila menší kaluž. Málem jsem si zaklepala na čelo a teď se ho prosím nezbavíme. Vrhnul se k holčičce se zlatou krví a bílou pletí. Bylo jasné kdo je a nedalo se to nijak zapřít. Pomalu jsem se svezla po stěně zpátky do sedu.

Obě jsme byly otrávené těmi jejich jedy, ale já měla to štěstí, že se o mě náš pan ´zahránec´ nestaral. Opatrně jsem si vyhrnula triko a zkoumala vážnost zranění. Přišlo mi až vtipné, jak každý útočí na břicho. Lepší by přece bylo, kdyby propíchli rovnou srdce a ne do břicha, tam je ještě možnost přežití zranění. Lehce jsem zakroutila hlavou. ´Zachránce´ se mezitím pustil do ošetřovaní dívčiných zranění.

Nevím jestli jsem žárlila, ale začal mě štvát fakt, že se uplatňuje barva krve a pleti. Uličkou se rozezněly další kroky, ale už jsem neviděla jejich majitele, Protože kolem mě se udělala ochranná bublina z ohně. Slyšela jsem jen hlasy zpoza stěny. Bavili se o ošetřovně a o míře zranění. Nikdo neměl o mně ani ponětí. V podstatě nevím jestli to bylo dobře nebo špatně. Možná by mi někdo pomohl a já bych tu nemusela trčet, ale nemohla jsem. jejich kroky se postupně vzdálili a já zůstala sama. Sama bez pomoci v uličce kam nikdo nechodí.

Viděla jsem už jen černé fleky a pak mé vidění vypadlo úplně.

No popravdě nevím co říct. Dlouho jsem nepsala a jakýkoliv byl můj důvod tak to bylo vůči vám nespravedlivé. Omlouvat se a následně vymlouvat by nemělo cenu. Asi každý z nás měl období, kdy prostě nic nedokázal napsat.
Omlouvám se za chyby. Do komentářů mi můžete napsat váš názor 😊😊 a nějaké nápady na písničky 😁😁.
Děkuji za přečtení ❤❤❤.