Poslední z andělů

Ne

Budovou se rozezněl poplach. Starý muž nedal na sobě nic znát. "Jak se jmenuješ děvče?" Haha tak to ti neřeknu a ani nemůžu a navíc ti nechci lhát. "Ne. To není důležité." Zazubil jsem se. "Či se děje?" Muž se zachmuřil. "Jsme napadeni. Měla by si zde zůstat a t se ti nic nestane." No jako předpokládám že je to kvůli mě, takže asi ne. "Zapomínate na to, že jsem vám zmrzačila několik mužů a na víc bojují stejně jak kluci a možná i líp. Sam jste to viděl. Nic mě nezastaví ani vy. Jestli mi to nepovolíte stejně půjdu, nemáte nademnou žádnou moc." Muž pokývat hlavou. "Dobře, ale asi by si měla vědět, že tady ne jedna z nejhlavnějších​ tras. Jsme nejvíc napadané místo na hranicích. Domníváme se že tu někde zde musí být úkryt démonů." No tak pokud mě smysly nešálý a pokud si dobře pamatuji tak je tak možná dva kilometry odsud. Pokrývka jsem hlavou. Jedno vím je to kvůli mě. Dnes by je nenapadli, kdyby nebylo mě osoby co se tu schovává. Na nádvoří stal žehliček kluků. Přivolala jsem si luk s šípy a napnula tětivu. Dneska se to neobejde bez dalšího boje. Vlasy mi spadly do tváře a já se jimi kryla. Byla to moje jistota. Zařadila jsem se k neznámým klukům co na mě zírali jako na zjevení. Asi ještě neviděli černovlásku v bílé zbroji andělů bojovat. Dneska máte hoši štěstí. Dnes to možná uvidíte, pokud nedostanu nakládačku a zase mě neodvedou do cely. Při tom pomyšlení mou projela vlna zděšení. Ne to ne. Tam už se nevrátím ikdybych jsem se měla zabít. Tam mě už nikdo nikdy nedostane. Na dvou stranách se utvořil portál. Cože?? Od kdy démoni používají portál. Divila jsem se nad tím a otočila se k tomu co byl mé osobě nejblíž. Sak** mat to, ale štěstí. Předemnou se zjevila demonskaá četa v celé své kráse. Jak mi toto nechybělo. Z portálu vystoupil záživny zrádce. Tak co ten ti dělá to nevím. Nemám někde čip nebo jen tak si typly?? Bože ne on mě uviděl.  Usmál se na mě tím jeho slizkým​ úsměvem. Jak já chci od tudíž pryč. "Vidím, že sis našla kamarádíčky a dokonce zavolala ochranku." Cože to mele?? Chtěla jsem po něm něco vyštěknout, když se kolem mého pasu otočili silné ruce. Ty ruce bych poznala kdekoliv. Vzhledla jsem a otočila se do zadu. Za mnou stal Aron můj bratr. Přivinul si mě do objetí. "Dlouho jsme tě hledaly. Už jsem se bál že si.." "ššš. Jsem v pohodě. Jen musíme nakopat zadky tady tě partičce démonů a dementů v jednom." Uchechtl se. "Nijak si se nezměnila. Můžeme??" Položil otázku která byla jasná už od jeho příchodu. "Jak jinak se jich zbavit??" Usmála jsem s na něj. "Začni. Já se přidám." Vzdychám se otřásla rána a následné zděšení vojáků ze strany démonů a to ještě není vše. Bílí oheň obklíčil naše vojsko jako ochranu a na mě zbyl zbytek. Nenápadně jsem se otočila a dala do pohybu i své schopnosti. Kolem démonů se utvořil kruh zlatého ohně. Několik démonů začalo ječet a nakonec se rozpadly v prach po dotknutí od ohně. "Cože??" Vyslovila jsem svou otázku nahlas, ale ne zas tak, aby, to slyšeli všichni. "Zjistili jsme, že tvůj oheň je pro ně smrtelný. No teoreticky je pro všechny co chceš zabyt no a pokud to není mířené na ně tak pro všechny co neovládají oheň." S otevřenou pusou jsem na něj hleděla. Tak tohoto si náramně užiju. Začala jsem kolem nich stahovat plameny až tam vznikl malý kroužek okolo zrádce. "Ještě jsme neukončili. Já si tě najdu a přísahám ti Isabello, že to nebude žádný krásný zážitek." A pak zmizel. Ulevilo se mi. Vrátila jsem zpátky tvar k bratrovy a obejmul jsem ho. Za ním bylo vojsko pohraničí, jeho osobní ochranka a vojsko s královskou pečetí. A jeje asi mám problém. Všichni na mě zírali. Odtáhla jsem se od něj a nechala se přivítat i jeho ochrankou. "Neměla si to dělat." Ozval se hlas v mé hlavě "Teď už tomu nezabránim." Moje tělo se po té větě zhroutilo. Ne že bych omdlela, ale nedokázala jsem se hýbat. Hups. Projela mnou první vlna bolesti. Od svých vlasů jsem mohla vidět jak barva světla až se nakonec ztrácí do bílé barvy stejně na tom byl i zbytek těla. Moje přeměna byla pryč. Mizela a já s tím nemohla nic dělat. "Izzi." Obmotaly kolem mě paže Aron a vyzvedl mě do své náruče. "Kde máš řetízek?" "Nemám. Mají ho oni" "jak dlouho už ho nemáš?" Stále se mě ptal s ledovým klidem. "Já nevím... Možná týden možná dva. Možná je to i dyl, ale taky to může být i míň. Nemám pojem o čase co jsem tam strávila." Vyděšeně se na mě podíval. "Odcházíme. Okamžitě odcházíme." Muži z pohraničí se na nás dívali. "Nemám jinou možnost." Zbrblal si pro sebe. "Královské vojsko tady zůstane a vy půjdete s náma pohraničníci. Ber tě to jako pochvalu, ale upozorňuji vás má to že to není lehké." Někdo vytvořil portál a mi jim prošly.

Omlouvám se za chyby. 846 slov.