Každého člověka v životě potká nějaká tragédie, která otřese jeho životem v základech, změní jeho hodnoty a donutí jej, aby přehodnotil své názory či dokonce vnímání sama sebe. Nikdo se v životě nemůže vyhnout změnám, pohromám ani zklamáním.
Jaká tragédie se stala v mém životě?
Když mi bylo sedm let, zemřela mi máma. Jako by se něco zlomilo. Táta začal pít a postupem času se z něj stal ztroskotanec a alkoholik. Sotva vidí kořalku, musí pít. Možná je to zvláštní, ale nevyčítám mu to. Nechci přijít o další osobu ve svém, už tak dost ubohém, životě.
Já jsem se začala uzavírat sama do sebe a vyčítat si vše, co jsem jen mohla. Nemám nikoho, komu bych se mohla se svými problémy svěřit. Snad jen jednu kamarádku, Sophie, která se však nedávno odstěhovala do Velké Británie. Od té doby jsem ji neviděla a myslím, že ji ani dlouho neuvidím. Naše komunikace probíhá pouze přes sociální sítě, čímž náš veškerý kontakt končí a naše přátelství pomalu ale jistě upadá.
Krom ní mám taky kočičku. Říkám jí Connie. Nevím, co bych si bez ní počala. Je mým jediným společníkem. Jen ona ví, co se odehrává v mé mysli, kolik nocí jsem už proplakala nad svým nemilým osudem.
Ve škole to taky není zrovna procházka růžovou zahradou. Dalo by se tvrdit, že mě většina lidí ignoruje, což by mi nevadilo. Nejsem ten typ, který touží po pozornosti a chce se za každou cenu stát oblíbencem všech těch parchantů a především zlatíčko pana ředitele. Trápí mě ale šikana. Žádný extrém. Naštěstí to nikdy nezašlo dál než k nadávkám a ponižování. A možná bych si to neměla zase tak brát, protože ta banda pitomců z naší třídy šikanuje kde koho. Přímo na škole dealujou a tváří se, jako by mohli všechno.
Jsem zvyklá, že se se mnou život nemazlí, a tak už mě to ani nepřekvapuje. Má existence má jen málo světlých stránek a to doopravdy málo.
Občas si říkám: "Má vůbec smysl žít?"
Ale snažím se na vše dívat z té lepší stránky. Nemůžu tu přece nechat Connie, Sophie a tátu, který potřebuje mou péči. I já jsem ji potřebovala, alespoň těch deset let než jsem vyspěla a stala se ze mě žena, ale nedostala jsem ani minimum starosti, kterou může rodič svému dítěti poskytnout. Starám se sama o sebe téměř celý život, od chvíle, kdy máma odešla.
Na druhou stranu tomu trochu rozumím. Mámin odchod byl opravdu těžký. On se o mě nepostaral, ale to neznamená, že se zachovám stejně. Takhle mě maminka nevychovala. Chtěla, abych vždy pomáhala druhým a já ji nezklamu. Táta se přes tu ohromnou ztrátu nepřenesl, já ano - v tom se taky lišíme. A přesto všechno mi dal do života jeden důležitý, velice zásadní poznatek - nikdy nebudu jako on. Nikdy nedovolím, aby se ze mě stala taková hromádka zoufalství a absolutního selhání, která zná lépe chlast, než svou vlastní dceru. Stane se ze mě nejlepší máma na světě a mé děti budou vyrůstat v krásném, čistém domku na předměstí, jenž jim poskytne bezpečí, bezprostřední lásku a pozornost.
***
Jsem tady s novou Fanfikcí, kterou plánuji už delší dobu.
Doufám, že se vám bude líbit.
Moc mě potěší všechny hlasy a komentáře. Budu ráda za zpětnou vazbu, abych věděla, co si o tom myslíte.
Ahoj. 😘
ČTEŠ
Neopouštěj mě (S.M.)
أدب الهواة"Můj život je křehký jako motýl, bohužel není tak krásný a barevný. Je spíš jako můra, ta je přeci taky křehká, bezbarvá a pro většinu lidí ošklivá..." °°°°° Příběh prochází korekcí! Neopouštěj mě© Příběh je chráněný autorskými právy(©) 23.12.- #1 v...
