Different Girl✔

4.

Nevolal. Už jsou to čtyři dny co mi slíbil, že zavolá. Zase jsem začala mít pocit zklamání. Stejně jako když mi řekli, že se nikdy neprojedu s vílami na jednorožcích, protože neexistují. Pamatuju si, že jsem tehdy natolik věřila na víly, že jsem si myslela, že jsem taky víla a skočila jsem ze své palandy v domnění, že poletím. Neletěla jsem. Tedy letěla, ale tenhle let byl spíš pád. Zlomila jsem si pravou ruku. A musela jsem být tři dny v nemocnici. Ale to mi nevadilo. Dostala jsem totiž samolepky na sádru s vílou zvonilkou. To bylo radosti.

„Zlatíčko, venku je hezky, běž se projít." Zavolala na mě mamka z kuchyně. Venku sice bylo pěkně, ale mě se tam opravdu moc nechtělo. Ale odmlovat se mi nechtělo ještě víc. No co. Alespoň pročistím hlavu. Oblékla jsem si svoje jarní žluté šaty a nahoru riflovou blůzu. Ani nevím proč jsem se takhle oblékla. Možná se mi jen chtělo a nebo možná kvůli němu. Blbost. Prostě jen tak.

Procházela jsem se parkem. Byl tam příjemný stromový stín. Ptáci nádherně zpívali a květiny všude rostly. Bylo krásné zaposlouchat se do zvuků přírody nebo čichat ke sladkým, voňavým květinám. Být tak květinou. Kolem mě by bylo vždy spousta přátel. Ptáčci by mi pěli své krásné melodie a stromy zpívaly.

Cink. Přišla mi SMSka od neznámého čísla. Jeb proběhlo mi hlavou.
Sejdeme se v parku u nasi lipy. Omlouvam se ze jsem nezavolal. Musim ti neco duleziteho rict. Jeb.
Srdce mi bušilo napětím. Co mi asi chce říct? Pospíchala jsem k lípě. On tam už čekal. Byl poněkud znepokojený. „Ahoj?" usmála jsem se zcela od srdce. „Ahoj. Omlovám se, že jsem nezavolal, musel jsem hlídat sestru." začal. „To je v pohodě. Taky jsem neměla moc času." zalhala jsem mu. Nejspíš mě trošku prokouknul, protože zvedl provokatimně jedno obočí. To chci taky umět! „No...takže k věci. Moje máma je nemocná. Má rakovinu plic, protože kouřila, už se neuzdraví." Dala jsem si ruku před pusu a zhluboka se nadechla. „To- to je mi moc líto Jebe" hladila jsem ho lehce po zádech. „A táta?" zadívala jsem se do Jebových očí. Dnes byly smutné. Neměl tam ty krásné jiskřičky co jsem tak milovala. „Táta nás opustil, když jsem byl malý" najednou jsem měla potřebu Jeba hodně obejmout. Bylo mi ho tolik líto. Ale byla jsem příliš stydlivá a tak jsem ho jen dál hladila po zádech. „Pojď se mnou.." vzala jsem ho za ruku s táhla pryč.

Skákali jsme na trampolíně u mojí tety. Vím že je to pro malé děti, ale Jeb potřeboval něco na odreagování. Když už nás bolely nohy, tak jsme si jen tak lehli. Chtěla jsem se k němu přisunout blíže ale zastavil mě. „Počkej! Nebo ho zalehneš!" nevěřícně jsem na něj koulka. „Koho?" optala jsem se. „No přece mé imaginární dvojče" imaginární dvojče. Aha. S neutrálním přikývnutím jsem si zpátky lehla. Odsunula jsem se ještě dál, abych udělala místo pro své imaginární dvojče. Chvíli jsme tam jen tak leželi ale pak řekl: „hele! Támhleten mrak vypadá jako kachna." zasnál se a namířil na něj prstem. Koukla jsem se taky. „No vážně. A tenhle zase jako kočka!" s úsměvem na rtech přikývnul. Pak mě něco napadlo. „Hele Jebe? Máš rád kočky?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. „Nevím" řekl neurčitě, jakoby ho ta otázka vůbec nezajímala. „Nikdy jsem žádnou neměl." dopověděl to. „Tak to bych ti měla ukázat našeho Čikouška. Potom si je jistě oblíbíš." plácla jsem jen tak z radosti. On to vzal nejspíš vážně. „Dobře. Tak jdeme."

„Nevím co na to řekne máma, na to že jsi tady." opravdu jsem se bála. Že mi za to třeba vynadá a Jeb bude muset pryč...nebo tak něco. „Tvoje máma nemá ráda když si domů vodíš kamarády?" usmál se na mě. Eh...to by jí asi nevadilo. Nemám totiž kamarády. Teda teď už jednoho mám. „Vlastně to bude poprvé co si tam někoho vedu..." podívala jsem se do jeho očí, abych viděla jestli tam má tu svoji jiskru. Byla tam. Tolik mu slušelo, když se smál. Pak jsem se však musela vrátit do reality. „Tak...jsme tady." prohodila jsem a s obavami zazvonila. Máma otevřela dveře a zvedla obočí. „Dobrý Den paní Cooperová. Já jsem Jeb Tomson a jsem Kristin kamarád." Usmál se a políbil mámu na ruku! Asi na ni udělal dojem, protože se na něj usmála a řekla: „Ahoj Jebe. Pojď dál." a pustila nás dveřmi. Když jsem procházela kolem ní, pohladila mě na zádech. Usmála jsem se na tak nějak děkovně. Ona mi však svým obličejem naznačovala že je ráda.

„Tak tohle je můj pokoj Jebe. Ou. Promiň za ten nepořádek!" rychle jsem se zohla pro kalhotky které ležely na zemi. Holka. Ty jsi vážně trapná. Smál se mi můj vlastní mozek. I Jeb vypadal že se musí snažit, aby nevybuchnul smíchy. „Máš to tu pěkný." řekl po chvíli, snad aby zakryl smích. Poděkovala jsem a běžela najít Čika. „Čiko! Kde jsi?....máme návštěvu." zavolala jsem na něj. Chlupá potvůrka přiběhla do pokoje a vyskočila na postel. Jeb ho vzal do náruče a začal ho hladit. „Ty jsi ale roztomilej kocourek." řekl. A naše usměvavý pohledy se setkaly.