Different Girl✔

16.

Pohřby. Nenávidím pohřby. A tenhle nebyl výjimkou.

Začíná to normálně. Lidé oblečení v černém se sejdou u kostela. Pak jdou společně dovnitř. Sednou si, do předních lavic a známí více do zadu. Rakev je postavená před oltářem. Na ní fotka zemřelého.

Celý pohřeb musíte čelit pohledu na tu fotku. Na Fotku, která byla pořízena, když byla ona osoba ještě v pořádku. Díváte se na fotku smějícího se člověka, který teď leží v rakvi pod ní. Všechno je najednou mrtvé. Stejně jako on. Když se pořádně podíváte na tu rakev, zjistíte, že je hrozně malinká. Jak se tam může vejít člověk? Nevím.

Už přicházejí. Jeb byl v černém obleku a Sofi měla roztomilé šatičky s růžičkami. Byl tam s nimi ještě jeden postarší pár, z čehož jsem usoudila, že jsou to jejich prarodiče. Chtěla jsem jim všem zamávat a usmát se na ně, ale pak mi došlo, že by to asi nebyl nejlepší nápad, a tak jsem tam jen stála a nedělala nic. „Ahoj Kris!" rozběhla se za mnou sofi hned, jak mě uviděla. Obejmula mě kolem stehen (jelikož výše nedosáhla) a přitulila se ke mě. Trochu jsem se nahnula dolů, abych to malinkaté stvořeníčko mohla pořádně obejmout. „Chybělas mi Sofinko." zašeptala jsem jí a cítila, jak se mi do očí dcerou slzy. Odtáhla se ode mě. „Neplač Kris. Maminka je v nebi." řekla svým dětským hláskem a usmála se na mě. Ona, tak malé dítě, co právě ztratilo mámu, byla silná. Já musím být taky.

„Sofi! pojď už za mnou." zavolala na ni babička. Dívala jsem se jak si poskakuje a zase jsem pocítila pálení očí. „Ahoj." malinko jsem ucukla a otočila se. Když jsem viděla Jeba, znervózněla jsem. „Ahoj." oplatila jsem mu to.  Stoupl si vedle mě a já se znova zadívala na siluletu malé šťastné holčičky. „Je tak šťastná." zašeptala jsem. Ani jsem se neodvážila se na něj otočit. Dlouze vydechnul. „Já vím..." řekl nakonec. „Ale je to dobře. Nechci aby byla smutná." zapřemýšlel a já mu dala za pravdu. „A co ty? Jak....to zvládáš?" zeptala jsem se opatrně.

Seděla jsem ve čtvrté řadě vedle mámy. Byla jsem v kostele tak po čtvrté v životě. Nijak mi ale kostely nevadily. I když dnes to nebylo moc příjemné. Sotva začali hrát muzikanti, už jsem smrkala slzy. Nevím. Prostě celá ta atmosféra. Připadala jsem si jako totální ubrekánek. Skoro všichni se drželi a nebrečeli. A já tam ronila slzy každou chvíli.

Po obřadu se šel velký průvod až ke hrobu. Dívala jsem se jak se rakev spouští dolů. Do země. Tam se rozpadne na prach. Připadalo mi to tak nefér. Celej život je nefér.

Hodila jsem do hrobu malou kytičku. Jako ostatní. Nevěděla jsem co dál. A tak jsem jen zašeptala „Odpočívejte v pokoji."

Pak se všichni scházeli na hostinu. Všichni si povídali, jedli, usmívali se. Copak tohle vám přijde fér? Když jsem se na tu jejich radost koukala, bylo mi zle. To jsem jediná která by chtěla jen plakat? Musím na vzduch. Odešla jsem na chvíli ven.

Ovanul mě lehký vánek a já se malinko otřásla. Dýchala jsem ten čerstvý vzduch. Slza. A pak další. Jedna za druhou se volně snášeli po mé tváři. Nechci umřít. Nechci aby umřela maminka. Nebo kdokoli jiný. „Nenávidím smrt!" posmrkla jsem šeptem. „Na." vedle mě se objevil látkový kapesník. Podívala jsem se na Jeba. „Neboj. Je čistý." dodal a já se zasmála. „Děkuju." Vysmrkala jsem se a utřela všechny slzy. „Co tu děláš?" zeptala jsem se. Kulišácky se usmál. „To bych se měl ptát spíše já." Nejspíš má pravdu. Byla jsem tu první. „Tobě to nepřijde nefér?" díval se na mě a poslouchal. „Všichni se baví a jedí. Přitom je to  pohřeb." To poslední slovo jsem řekla dost potichu. „Měli bychom brečet. Ne?" dokončila jsem svoji řeč. Zase jsem měla na krajíčku. Odvrátil ode mě pohled jako by přemýšlel. „Ona by to tak chtěla." zašeptal. Otočila jsem se na něj. Díval se někam do dálky. A v jeho očích byly stopy slz. „Myslíš že by chtěla abychom kvůli tomu byli smutní? Jen plakali na jejím hrobě? Pláč nic nespraví. Už se to nedá spravit. Musíme žít dál. Tak to prostě je..." řekl. A nejspíš měl pravdu. „Já vím." posmrkla jsem znova. „Ale je to těžký." řekla jsem. Už jsem to neudržela. Brečela jsem. „Ani nevíš jak moc je to těžký pro mě." zašeptal. Jedna slza mu stekla po tváři. „Můžu tě obejmout?" zeptala jsem se. Ani jsem nečekala na odpověď a obtáhla kolem něj ruce. Přitáhl si mě do silného obětí. Cítila jsem jeho slzy na mém krku. „Je mi to tak líto." šeptala jsem z pláče.

Zůstala jsem tam až do konce a pomohla všechno uklidit. „Děkuju." usmál se Jeb když už bylo hotovo. Jen jsem se na něj usmála. Pak mě něco napadlo. „Jak dlouho tu zůstáváte?" zeptala jsem se vážným hlasem. „Jen týden." odpověděl mi. Jen týden? Zděsila jsem se. Co bude pak?

Za každé vote budu ráda❤