Different Girl✔

21.

„Jonasi vstávej!" bušila jsem do něj. „Nestíháme!!" křičela jsem. Ráda bych na něm nebyla "závislá" ale byl teprve druhý den. Já nevěděla kde je zastávka, kolik to stojí a navíc jsem se vůbec nevyznala v té velké škole.

Otevřel oči a usmál se na mě. „Pohni" sykla jsem na něho a propalovala ho pohledem. Vstal a...Neměl tričko. U-ž z-a-s. Rychle jsem si zakryla oči. „Děláš si srandu!? To nemůžeš spát v triku?!" zuřila jsem. Pořád jsem k němu byla otočená zády a měla zakryté oči. „v klídku. Všechno stíháme." Byl v pohodě. Až moc. Jeho klid mi vadil. „Vždyť autobus odjíždí za pět minut!" vyhrkla jsem. Přišel ke mě a odkryl mi oči. Už byl oblečený. „Ale mi nejedeme autobusem..." spiklenecky se mi vysmál.

S pusou otevřenou do kořán jsem zírala před sebe. „Vy máte limuzínu? A řidiče?" stála jsem tam jak opařená. Jonas už byl dávno v autě. Otevřel okýnko a vykoukl. „Tak chceš jet nebo ne?" zasmál se. Otráveně jsem nastoupila dovnitř. Byla jsem naštvaná. „Tos mi neřekl..." uraženě jsem založila ruce na prsou. „Neptala ses.." pokrčil lhostejně rameny. Byl tvrdohlavej jak opice. Nemělo cenu se s ním hádat.

„Děkuji Alberte, tady zastavte." poprosil slušně řidiče. „Naschledanou." rozloučila jsem se, když jsem vystupovala. Jonas s ním ještě něco domlouval a tak jsem šla. Po chvilce mě doběhl. „Zavedu tě ke tvé tříde." řekl jako správný tatínek své malé holčičce. Jenže já nebyla malá holčička. A on nebyl můj otec. Nikdo nebyl můj otec. „..Myslím, že to zvládnu sama." sebevědomě jsem odfrkla. „fotografická paměť?" zeptal se se zvednutým obočím. „..Tak něco." odpověděla jsem bez rozmyšlení a hned jsem si zkusila vybavit, jak škola vypadá. „Tak hodně štěstí první den." popřál mi a já se vydala za ním po dlouhé chodbě. Otočil se na mě a vypadal, že se každou chvíli rozesměje. „...Na druhou stranu.." ukázal mi a já se rychle otočila, aby neviděl, jak se červenám.

Moje "fotografická paměť" jako by se někam ztratila. A nebo (což jevíce pravděpodobné) jsem ji vlastně vůbec nikdy neměla. Bloudila jsem po celé té velké škole. Neměla jsem ani ponětí kudy a kam mám jít. Připadalo mi to všechno stejný. Potom jsem našla nějakou třídu. Dveře a chodba mi byli povědomé. Opatrně jsem zaťukala a vešla dovnitř. Špatná třída.... „Pardon." rychle jsem vycouvala ven. Ach jo. Proč já jsem tak blbá!? Posadila jsem se na lavičku u okna. Otevřely se dveře té třídy. Vykoukl na mě bloňďatej Jonas „Věděl jsem, že netrefíš..." ušklíbl se. „No jasně." hrála jsem uraženou. Ale ve skutečnosti jsem byla hrozně ráda, že tu je.

„Tady ty druhé dveře z leva." ukázal mi. Celou dobu jsem jen přikyvovala. A i když jsem se plně soustředila, už teď jsem nevěděla, Kudy se dostanu zase zpátky. Otočil se a odcházel. „Jo a..Jonasi..?" zavolala jsem na něj ještě. „....Děkuju." usmál se, kývnul a otočil se zpět.

Opatrně jsem zaklepala. Dnes už podruhé. S tichým dále, jsem dveře otevřela a vešla dovnitř. Učitelka se na mě zvláštně podívala. „Á..Ty budeš ta Krista Cooperová. Nikdo ti neříkal, že začínáme v osm?" vražedně odsekla. „Omlouvám se, ale zabloudila jsem." couvla jsem kousek dozadu. Čekala jsem víc pochopení od staré dámy. Ale tohle byla sakra ježibaba! „Sedni si." poručila mi. Rychle jsem si vyhledala nějaké místo, protože jsem ji nechtěla rozzlobit ještě víc.

„Nebuď rozhozená. Taková je pořád.." zašeptala holka, která seděla vedle mě. Pořád jsem se cítila trapná. Ale ta holka mě uklidňovala. Usmála jsem se na ni. Byla pěkná. Měla po rsa dlouhé hnědé vlasy. Oříškové oči a rovnátka. Ale slušely jí. „Jak se jmenuješ?" zeptala se potichu. „Krista..A ty?" zašeptala jsem nazpátek. „Lea." vypadalo to, že za naši konverzaci, si nás nikdo nevšiml.

Celý zbytek školy jsem se držela Ley. Všechno mi ukázala a představila. Rozuměly jsme si. Šli jsme chodbou a na koho jsme nenarazily. „Á...Koho to tu máme." zasmál se Jonas a chytil mě kolem ramen. Obrátila jsem oči v sloup. Všimla jsem si, že Lea zčervenala. „No nic...Musím Joníku." sebevědomě jsem sundala jeho ruku z mých ramen a vydala se pryč. Pobaveně nade mnou zatřásl hlavou a odešel.

Lea mě doběhla. „Ty s ním chodíš?!" zůstala s otevřenou pusou.  „Chodím?" Zeptala jsem se pobaveně. „Ne...Tak to nikdy." rozesmála jsem se. Pořád na mě vyjeveně koukala. „Je to můj bratránek." Ujasnila jsem jí to. „Jonas?" nechápavě jsem se na ni podívala. „Jo?....On je snad nějakej slavnej...Nebo co?" odfrkla jsem si. „Je to nejhezčí kluk na škole. Jedou po něm úplně všechny holky." zasnila se. Tak to mě dostalo. Měla jsem záchvat smíchu. „Po něm jo?" nepřestala jsem se smát. Vždyť je takové vemeno.

„Tobě se jako vážně líbí?" zašeptala jsem na Leu, která právě hledala stůl, kam si sednout. Podívala se k jeho stolu a přikývla. „Jo...Líbí.." něco mě napadlo. „...Tak já tě s ním seznámím." skousla jsem si ret. Než stačila cokoliv namítnout, už jsem měla namířeno k jejich stolu. „Čau Jonasi..." řekla jsem jako by nic a ostunula pár jeho kamarádů, abych udělala místo pro sebe, i pro Leu. „Až tak jo mladá?" koukal na mě jeden z jeho oslizlejch kámošů. „Víš co? Buď hodnej kluk a drž hubu." usmála jsem se na něj falešně. Holka..Ty se rozjíždíš. Napomenulo mě svědomí. Jonas se zasmál mému stěru. „..Kámoška?" zeptal se potom a podíval se na Leu. „Jojo. Provedla mě tu líp než ty..." odvětila jsem a on se zas zasmál. „Jsem Jonas." podal jí ruku. „Lea." nejistě zčervenala a já na ni nenápadně mrkla.