Different Girl✔

25.

Byla bych naivní, kdybych si myslela, že bude všechno zase v pohodě? Že se zase dám dohromady s Jebem? Asi ano. A nehodlala jsem to riskovat. Protože moje srdce je nalomený. A kdyby se úplně zlomilo, kdyby to udělal znova, tak bych to nejspíš nezvládla.

Čekala jsem na Jonase u dveří. Doufala jsem, že s náma Jeb nejede. Ale co by dělal sám u Jonase doma? Sešli dolů. Oba se usmáli. Jonas trochu lítostně. „Co se na mě tak koukáte? Jdeme." vyštěkla jsem na ně. Nesnáším, když mě někdo lituje. Zvlášť když mi nic není. Šli jsme normálně do školy. Jonas vzal Jeba s sebou, za prvé, aby nemusel být doma sám, a za druhé, aby ho ukázal.  Sedla jsem si na přední sedačku. ha. Jeb teď bude muset do zadu. Ušklíbla jsem se. Na místo řidiče si ale sedl Jeb. Udiveně jsem se podívala na Jonase. Prohodil rameny. „...Neumím řídit."..... .Dobře. Jestli jsem si někdy myslela, že jsem alespoň trochu chytrá, tak teď to beru zpět. Já jsem takové vemeno! Jeb se na mě jen smutně usmál. Já jsem zachovala neutrální chování. „Tak už jedem." sykla jsem na něj a on poslušně nastartoval.

Co nejrychleji jsem se od nich odpojila. Vyhledala jsem si Leu a připojila se k ní. „Ahoj!" nadšeně mě objala. „Kdo je ten krasavec u Jonase?" zasmála se. „Ten Toms? Už se znáte?" spokojeně se o mě opřela. Bolelo mě dívat se na něj. Člověk by si řekl, že už je to mezi náma v pohodě. Ale moje srdce nebylo v pohodě. „Musím ti něco říct Leo..." řekla jsem vážně. „Děje se něco?" starostlivě se mi podívala do očí. „..On se nejmenuje Toms." poslouchala. „..Jmenuje se Jeb. Je to Ten Jeb." a zase jí to došlo. Stačilo jen říct jeho jméno a mí nejbližší hned věděli, o co jde. „A tys to nevěděla?" lítostivě se na mě podívala. Kývla jsem. Ale byla ve mě trochu zlost. Vždyť já jsem nechtěla, aby mě lidi litovali. „...Ale to je v pohodě." falešně jsem se zasmála. „Tak už pojďme.." odtáhla jsem ji do třídy.

„Co je dneska na oběd?" zeptala jsem se Ley, hledajíc v kabelce kartičku. Zapřemýšlela. „Myslím, že rajská omáčka." dodala. Při pomyšlení na rajskou omáčku se mi zvedl žaludek. Nenávidím rajčata. „Už to mám." zaradovala jsem se, když jsem našla kartu. Stály jsme v řadě a já přemýšlela kam si sedneme. Vždycky jsme sedávaly s Jonasem. Ale teď, když je tam Jeb... Lea se automaticky vydala k Jonasovu stolu. Šťouchla jsem ji ještě rychle do ruky. Pozdě. Otočila se na mě. Falešně jsem se usmála a sedla si vedle ní. Naproti němu. Povzdychla jsem si.

Jídla jsem se sotva dotkla. Cítila jsem, že se na mě dívá. „Tobě to nechutná?" zeptal se zaujatě. Nechtěla jsem mu odpovídat, ale seděla jsem naproti němu. Nemohla jsem ho jen tak ignorovat. „Nesnáším rajskou.." prohodila jsem. Už otevíral pusu, aby něco řekl. Rychle jsem se zvedla. „Ahoj." pozdravila jsem směrem k Lei a odnesla netknuté jídlo do okýnka. Nemohla jsem riskovat.

Seděla jsem v pokoji a četla si knížku. Od té doby co tu byl, jsem zase začala číst. Asi abych se rozptýlila. Co nejvíc času jsem trávila tady. Ven jsem chodila jen do školy a na jídlo. Prostě jsem neměla chuť s nimi trávit čas. Teď ne. Někdo zaklepal. „Dále..." prohodila jsem nezaujatě. Do pokoje vešel Jonas. „Ahoj" usmála jsem se. On se neusmíval. Bez zeptání si sedl na postel. „...proč to děláš Kris?" zeptal se klidně.

„Co dělám?" nechápavě jsem se na něj podívala. „Jeho to mrzí Kris....vážně.." dodal. Aha..tak o tohle mu jde... Povzdechla jsem si. „Jonasi tohle není tvoje starost..." osekla jsem a snažila se začíst zpátky do knížky. „Ale je. Je to můj nejlepší kamarád. A ty moje sestřenice. Záleží mi na vás." řekl vážně. „žádný "nás" není!" jedovatě jsem na něj prskla. „Kris! Přiznej si to...pořád ho miluješ. A on tebe taky!" zvýšil hlas. Chtělo se mi brečet. Sakra! Jsem tak ubrečená. Vzlykla jsem v duchu. „Nemiluju ho!! A už nikdy nebudu!! On mi zlomil srdce! On mě zranil! On odešel, když jsem ho potřebovala! On..." rozbrečela jsem se ještě víc. Utekla jsem ze dveří. Teda chtěla jsem jenže tam stál on. Běžela jsem pod peřinu. „Copak mě nemůžete nechat na pokoji!?" křičela jsem, ale moc to nešlo protože jsem se dusila slzami. „.. Kris je mi to tak líto. Nechtěl jsem ti ublížit...... Nechtěl." šeptal potichu a z oka mu taky vypadla slza. „Už nikdy!" řekla jsem potišeji. „Udělal bys to znova.." zašeptala jsem.