Different Girl✔

26.

Vzdal to. Už se se mnou nezkoušel bavit. Vyhýbal se mi. A já jemu taky. Když jsme se střetli pohledem, rychle uhnul. Bylo po všem.

„Dobré ráno." Pozdravil a jsem vesele, když jsem sešla dolů ke snídani. Pak jsem sjela pohledem na něj. Nahodila jsem falešný úsměv. On se taky usmíval. Taky falešně. Za tu dobu, co jsme tu spolu museli být, zvykli jsme si. Zvykli jsme si být falešní. Smutní. „Tak pojďme jíst." přerušila s úsměvem náš tichý oční kontakt Beatrice. „Jistě." zasmála jsem se na ni a nejistě se posadila. Snídaně byla moc dobrá, ale i přes to jsem jí snědla málo. Talíř jsem po sobě umyla a slušně jsem poděkovala. Potom jsem odešla zpátky do pokoje, abych se nachystala do školy.

Jonas se chlubil zážitky z včerejšího rande. S Leou mu to hodně klapalo. Byl tak šťastný. U školy se k nám připojila i Lea. „Ahoj." pozdravila mě a přitáhla se k Jonasovi pro polibek. Potom si ji objal kolem ramen a šli jsme dál. „Jste tak sladcí až se mi z vás chce zvracet..." řekla jsem skoro ironicky. Ale musela jsem uznat, že jim to spolu neskutečně slušelo. U školy se ještě loučili líbáním a pak už mi Jonas Leu konečně přenechal. „Díky.." uchechtla jsem se na něj. „Nech toho.." šťouchla do mě se smíchem Lea. „No jo, už mlčím." zapřísahala jsem jí. „Co to tady..?!" pběvila jsem něco na jejím rameni. Okamžitě zčervenala a zakryla si pořádně rameno. Zakryla jsem si pusu a chtěla jsem se smát. Měla cucflek. Od Jonase.

„Nemůžu se na vás dívat!" se smíchem jsem se dala na odchod před líbajícími se příšerami. „..počkej!" odtrhla se na chvíli Lea. „..platí odpolední kavárna?" snažila se odtrhnout Jonase, který nejspíš dělal nový cucflek. „Jasně. Pá! Jo a Jonasi.....příště dávej pozor, kam je dáváš....ten na krku šel moc vidět." Doporučila jsem mu ironicky. Zvednul hlavu, podíval se na mě a zčervenal. Musela jsem se zasmát. Prostě dokonalý pár.

Jeba jsem neviděla celý den. Ne že bych se po něm sháněla, ale když s někým sdílíte jeden dům, obvykle ho vídáte často. Byl pro mě takovým tím člověkem, kterého jsem ze srdce nenáviděla, ale přesto mě k němu něco táhlo. Něco mě na něm zajímalo.

Sice mi zbývala ještě půl hodina, než jsme měly jít s Leou do kavárny, ale já jsem se stejně připravila už teď. Nesnáším, když někam chodím pozdě. Koukla jsem se do zrcadla a uhladila si vlasy. Už byly něco málo pod ramena. Takže ne zas tak krátké. „Čikoušk-!" zavolala jsem, ale pak jsem se zarazila. Není tu. Tolik bych chtěla aby tu mohl bydlet s námi. Z oka mi vypadla slza. Vzpomněla jsem si na Amy a jejího kluka. Opustila mě a Rit. A co když to udělá i Lea? Teď když je s Jonasem. A byl to právě Čiko, kdo mě držel nad vodou. Komu jsem věřila. Podívala jsem se na hodiny. Už bych nejspíš měla jít. Utřela jsem si tu jednu jedinou slzu. Pro tebe Čikoušku. Zašeptala jsem a šla.

Dny ubíhaly tak pomalu. Nicotně. Přemýšlela jsem, jaký má život vlastně význam. Možná žádný. Došla jsem ke kavárně Laté Frescio ve které jsme se měly potkat s Leou. Sedla jsem si a mladá servírka ke mě hned přišla. Ještě jsem si nic neobjednala, chtěla jsem počkat na Leu. Má čtvrt hodiny zpoždění! Začínala jsem být nevrlá. Zazvonil mi telefon. No konečně! Řekla jsem si v duchu. „No ahoj?" tázavě jsem pozdravila do telefonu. „Hele Kris? Nebude vadit když nepřijdu? Já byla totiž s Jonasem v kině....no a nestíhám." omlouvala se. „...v pohodě...čau." típla jsem to. Možná si myslí že jsem naštvaná, ale spíš než že bych měla vztek, mě to mrzí. Myslela jsem, že kamarádkám se dává přednost před klukem. Objednala jsem si capuccino a koukala se z okna ven. „Ahoj" pozdravil mě někdo. Otočila jsem se. „....ahoj?" Jeb si sedl ke mě ke stolu. „...co tady děláš?" zeptala jsem se udiveně. Pokrčil rameny. „Nemůžu jít ani na kafe?" zasmál se. Malinko jsem se usmála. „...To jsem neřekla." na oko naštvaně jsem se ohradila. „...Takže..proč sis sem sedl?" zajímala jsem se. Upřeně se na mě díval. „Dáte si něco?" podívala se něj servírka. „Jednoho turka prosím." zdvořile si objednal. Pořád jsem očekávala jeho odpověď. „Zítra odjíždím..." řekl a pořád se mi díval do očí. „Jo, to vím.." odpověděla jsem mu, když dlouho nic neříkal. „Nechci aby to skončilo takhle..." začal a já dostala strach. „Chci abychom byli zase kamarádi..." dořekl a já si značně oddechla. Usmála jsem se. „Já, já pokusím se.." strnul. „Dělám si srandu." zasmála jsem se a objala ho. Dopili jsme kafe a vydali se domů. Nedrželi jsme se za ruce. Nic takového. Prostě jen jako čistě obnovený kamarádství. „Pozdravuj Sofi." řekla jsem a dala mu do ruky panenku víly aby jí ji předal. „...ahoj."