Different Girl✔

12.

Dál už jsme spolu nemluvili. Už mě máma volala, že jdeme domů. Nepatrně jsme se rozloučili. A odešla jsem. Celou cestu zpátky jsem se cítila, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet. „Víš že se budou stěhovat?" zeptala se máma, když už jí to ticho bylo nepříjemné. Přikývla jsem. „A proč vlastně?" zeptala jsem se mamky, protože jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to kvůli mě. Vlatně jí ani nevadilo, že to nevím. (Což bylo za normálních okolností, když jsem se ještě bavila s Jebem, nemožné - něco od něj nevědět.) „No.." začala mluvit a v jejím obličeji bylo vidět, že zvažuje, co má říct. „Marie říkala, že chce své poslední chvíle strávit se svojí matkou." pokračovala. „A....až tady jednou nebude, tak se o Jeba a hlavně o Sofi postarají prarodiče." Řekla máma se zlomeným hlasem. Na jednu stranu to bylo asi to nejlepší rozhodnutí. Ale proč i Jeb? Chápu, že on teď bude muset Sofi nahrazovat tátu i mámu. Ale jak to bez něj zvládnu já? Netuším. „A-aha..." vykoktala jsem. Už jsem se nechtěla dál ptát, ale ještě jedna věc mě napadla. Otočila jsem se na mámu. „Kdy odjíždějí?" optala jsem se rychle. Máma se ke mě pootočila a odpověděla. „Za týden."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Co když za to opravdu můžu já? A co si bez něj počnu? Já nevím! Nevím co mám dělat.
Sedla jsem si do svého houpacího křesla a po tváři mi začaly téct slzy. „Jsi blbá! Blbá!" šeptala jsem si a bila se pěstí do hlavy. Čiko za mnou hned přiběhl. Skočil mi na klín a olízl mi ucho. „Hej to lechtá!" řekla jsem a usmála se na něj mezi slzami. Pak jsem se přitulila k jeho chlupatému kožíšku a zašeptala. „Proč.." a už jsem nechala slzy volně stékat po kocourkovi.

Musím se s ním rozloučit! Došla jsem k tomuto závěru asi o půl desáté večer. A samozřejmě protože jsem to já, tak jsem tam šla hned. Mámě jsem řekla že přespím u Rity, což bude stejně nejspíš pravda. Chtěla mě odvézt, ale řekla jsem, že si radši najdu autobus. Sbalila jsem si mobil, nabíječku, peněženku a nějaké oblečení. Zítra je sobota, takže školu jsem vůbec řešit nemusela. „Tak se tu měj. Dobrou noc!" zavolala jsem na mámu a poslala jí vzdušnou pusu.

Už byla tma a já dostala trochu strach. Pospíchala jsem na autobus ale stejně jsem se nemohla ubránit pocitu, že mě někdo sleduje. Pořád jsem se musela ohlížet. Najednou blízko mě zaštěkal nějaký pes. Leknutím jsem vypískla. Byla jsem úplně roztřesená. Jo to jsem vám neříkala? Že se bojím tmy? Tak teď už to víte. Byl to jenom pes. Jenom pes. Uklidňovala jsem se a statečně pokračovala v cestě. Konečně jsem došla na zastávku. Byla úplně prázdná. Brzy přijel autobus a já nastoupila. Cesta mi přišla nekonečná. Přitom trvala tak nanejvýš deset minut. Ale já přemýšlela jestli to byl dobrý nápad. Jestli mě vůbec pustí dovnitř. Jestli se se mnou bude bavit. Další věc kterou na sobě nenávidím- ukvapenost. Nikdy jsem nepřemýšla předem nad tím, co dělám. Vždy až při tom, když to dělám, nebo po té co to udělám. Vystoupila jsem ale předemnou byla ještě docela dlouhá cesta. Vnímala jsem každé šustnutí, každý pohyb či světlo. A musím se přiznat, hrozně jsem se bála. A nejvíc jsem se lekla, když kolem mě projížděla houkající sanitka. A co jsem zjistila? Že já i sanitka máme stejný cíl. Zděsila jsem se. Už jsem byla blízko, takže jsem rozeznala záchranáře co nesli nosítka na nichž ležela paní Tomsonová. Poprvé jsem si všimla, jak moc vyhublá a nažloutlá je. Zaslzely mi oči. Potom jsem si všimla Jeba, jak něco říká třetímu záchranáři. Ohlédl se na mě. Viděla jsem v jeho očích slzy. Tolik jsem si přála ho obejmout. Utřít mu slzy a říct, že to bude všechno dobrý. Ale nemohla jsem. Nemohla jsem s tím sakra nic dělat.

Dívala jsem se jak jede houkající záchranka zpátky. Jeb se na mě pořád upřeně díval. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a přišla blíž k němu. Očima jako by mi sděloval, ať se na nic neptám. Viděla jsem jak mu po líci stéká slza, když se díval někam do dálky. To mě zlomilo. Rozbrečela jsem se. Nemohla jsem snést tu tíhu pocitu viny. Zděšeně se na mě podíval. A asi měl na zděšení právo. Vždyť jsem neměla proč brečet. „Promiň...promiň." zhroutila jsem se mu do náručí. „Co...co je? Pojď dovnitř..." zmateně mi pomáhal dostat se dovnitř. Ale já jsem jen ubrečeně, pořád dokola opakovala slovo promiň. Podal mi kapesník. Vysmrlala jsem se a otřela si oči. Řekla jsem mu všechno. Od toho, proč jsem ho odstrčila až po to, čeho se bojím teď. Taky mi řekl, že se bojí. O mámu, o Sofi a taky se bojí toho stěhování. Má to tu rád. Má tu kamarády. Po tom, co jsme si to všechno řekli nastalo ticho. Bylo to docela příjemné ticho. Takové bez napětí. „Promiň..." zašeptala jsem naposledy. „Za co?" optal se ještě tišeji. „Za všechno." odpověděla jsem už skoro neslyšitelným hlasem a zavřela oči.