Different Girl✔

3.

Rána byly těžký. Teď už jsem si pamatovala svoje sny. Byly totiž všechny jen o jednom člověku. Často jsem taky přemýšlela nad tím, jak se do někoho můžu zamilovat, když ho znám sotva pár minut. Nevím. Ani jsem vám neřekla jak vypadal co? Hned to napravím. Byl hodně vysoký, hubený a měl kudrnaté vlasy. Vypadal jako ovce. Ta nejroztomilejší ovce na celičkým světě. A měl nádherný oči. Hnědo zelené myslím. Je zajímavé, že si většina lidí nepamatuje barvu očí i třeba svých nejlepších kamarádů, přesto že se do nich koukají téměř každý den. Jenže jeho si nejde nepamatovat. Každý den od našeho setkání jsem chodila tou ulicí, kdybych ho náhodou potkala. Nepotkala. Třeba se té ulici schválně vyhýbá.

„Mňááu" Ozval se Čiko, jako by říkal ahoj, smím dál? Chlupatý mrňousek přicupital k mojí posteli. „Pojďte dál vážený pane" zasmála jsem se na kocourka a ukála mu směr kudy jít. Vyskočil za mnou na postel a lehl si. „Máš pravdu" zapřemýšlela jsem. „Vleže to bude lepší" řekla jsem a nadšeně si lehla vedle Čika. „Ty máš takové štěstí že jsi kočka. Nemusíš mít lidské problémy. Třeba zamilovanost. Tolik bych toho kluka chtěla znova vidět. Ale on už na mě určitě zapomněl. Achjo. Lidé jsou tak komplikovaní. Chtěla bych být kočka. Tak si to užívej čiko." dokončila jsem svoji řeč a vstala z postele. Nakoukla jsem z okna, abych zjistila jaké je venku počasí. Byla sobota, takže do školy jsem nemusela. „Je tam docela pěkně, asi se půjdu trochu projít.....proč ti to vlastně říkám kocoure? Myslím, že ty máš práce dost." zasmála jsem se a pohladila ho po jeho jemné hlavičce. Už jsem byla nachystaná opustit pokoj, když v tom jsem se zarazila. Byla jsem natolik zmámená tím klukem, že jsem zapomněla na knihu! Popadla jsem ji a šla.

Sedla jsem si pod ten samý strom jako vždycky a pustila se do čtení.
„Já nechci umřít Arone! Nechci!" Christa napojená na všech možných přístrojích už skoro ani plakat nemohla. „Prosím" žadonila žalostně. Po líčkách jí stékala jedna slza za druhou. Vypadala jako bez života. Ale ona tolik chtěla žít. Aron jí tiskl ruku. Doktoři vešli do místnosti a řekli jim že Christa už musí jet na sál. „Christo! Pamatuj si: ať se bude dít cokoliv,kdekoliv, vždycky tě budu milovat!" poté jí doktoři odvezli. Aron čekal několik hodin. Měla jen dvaceti procentní šanci na přežití. Tak malou. Konečně se otevřely dveře sálu. Doktor šel přímo k němu. „Ahoj" Avšak Aron poznal co mu chce oznámit.  „Hej?" co? Cože? Aha...zpátky do reality. „Cože?" odpověděla jsem a začala jsem se rozhlížet okolo. Ty oči! Můj ty světe...to je on! Tak jo! Nádech, výdech. A hlavně se nechovej jak pako. „Ahoj? Co tu děláš?" usmála jsem se na něj tázavě. On se posadil vedle mě. „Viděl jsem tě tu, tak jsem tě chtěl pozdravit." ty jeho krásný oči zíraly do těch mých. Ale pak přišla k vedení mého mozku ta špatná část. „Ty si mě ještě pamatuješ?" ou....trapas...jsem vážně debilka. Nevěřícně se na mě podíval. Zčervenala jsem studem. Všiml si toho a provokativně se ušklíbnul. „Když někoho srazíš, jen tak na to nezapomeneš ne?" ...dvojtej trapas. Hlavou mi projely všechny myšlenky na něj a sny o něm. „To je fakt" chvíli bylo ticho, ale pak mě napadlo, že vlastně vůbec neznám jeho jméno. „Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Krista Cooperová" potichu si zopakoval mé jméno. Nejpíš jsem to neměla slyšet, ale slyšela jsem to. „Ahoj Kristo. Já jsem Jeb. Jeb Tomson." zapřemýšlela jsem. Jeb Tomson? To mi něco připomíná.. Z přemýšlení mě však vytrhl jeho hlas. „Co to čteš?" sáhl po knížce ale já ji bleskurychle zavřela. „ To, to je knížka" bála jsem se mu ji ukázat. Co kdyby se mu nelíbila? S pobavením mě sledoval, jakoby četl mé myšlenky. „Neboj, nebudu se smát." řekl a udělal na mě psí oči. Když viděl tu paniku, se kterou jsem se uvnitř mé hlavy potýkala, vzdal to. Vzal mě za ruku a táhl pryč. „Kam jdeme?" zeptala jsem se udiveně. „Na zmrzlinu." řekl jakoby nic. Došli jsme až ke stánku a on se mě zeptal kterou chci. „Pistácii prosím" pustil mě a šel zaplatit. Chtěla jsem se ho držet ale bylo mi trapné mu to říkat. „Prosím madam." podal mi moji zmrzlinu a uklonil se, jako kdybych byla nějaká princezna. „Ó děkuji mladý muži." potom mi nastavil Rámě a já se jej chytla. Zase.

Napadlo mě že o sobě vlastně vůbec nic nevíme. „ Řekni mi něco o sobě Jebe, vůbec tě neznám..." už jsme se nedrželi. Jen jsme tak pomalu šli vedle sebe. „Já nejsem nijak zajímavá osoba. Řekni mi něco ty." to ne chlapečku. Z tohohle se jen tak nevykroutíš. „Žádný takový...mluv!" rozkázala jsem mu. Usmál se a odvětil: „Jsi hrozně paličatá. Takže bydlím na kraji města. Chodím na Serfhard do školy. Mám jednu mladší sestru. Moje máma pra-" crrr. Crrrrr. Zazvonil mi telefon. Proč zrovna teď? Vytáhla jsem jej z kapsy a řekla: „Omlouvám se. To je máma. Musím to vzít." zatvářil se chápavě, tak jsem to zvedla. „Ano mami?" odvětila jsem s ne moc velkým zájmem. „Jsem venku. Ne. Proč? Aha. Jo dobře. Jo. Ahoj." díval se na mě a já na něj. Mlčeli jsme. „Už budu muset jít.." nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu. Pořád neodpovídal. „Tak..ahoj" Otočila jsem se a odcházela. Teprve teď se vzpamatoval. „Počkej Kristo! Dáš mi svoje telefonní číslo?" nadiktovala jsem mu ho a pak jsme se objali na rozloučenou. „Zavolám ti." řekl nakonec. „Ahoj a...děkuju."

Doma jsem ze sebe rychle shodila boty a vyběhla nahoru do pokoje. Svalila jsem se na postel a radostně vypískla do polštáře. Čiko se přiběhl podívat co se děje. Nadšeně jsem ho vzala do náruče. „Čikoušku! Neuvěříš, co se mi dneska stalo!"  řekla jsem s tak pravým úsměvem, jaký jen šel a svalila se na postel.