Šestnáctiletá Krista to v dětství neměla lehké. Neměla moc přátel, byla tichá a svůj volný čas nejraději trávila doma se svým kocourem, nebo v knihovně. Byla prostě jiná. Pak se jí ale do cesty postavil jeden kluk...
!!Tahle kniha byla napsána v mýc...
S taškou přes ramena jsem šla do školy. Najednou mě něčí silné ruce zatáhly za roh. Chtěla jsem začít křičet ale když jsem se otočila a stál tam Jeb, trochu jsem se zklidnila. Najednou jako by ve mě zase všechno vyhaslo. Vrátil se smutek. „Ahoj. Chci ti to vysvětlit..." řekl po chvíli ticha. Musela jsem hodně mrkat, abych nezačala brečet. Trochu mi ale slzely oči. „Ty brečíš?" zeptal se Vystrašeně. „Ne." otočila jsem se a chladně osekla. Nechtěla jsem na něj být tak zlá. Ale přišlo mi to zasloužené. „No? Tak mluv." řekla jsem už s nepatrnou mírností. Hlasitě vydechnul a začal mluvit. „Ami je opravdu moje sestřenice. Dlouho jsme se neviděli a já ji potkal cestou do kavárny. Objal jsem ji a pozval ji. Ale ona mi řekla že tam na ni čeká kamarádka. Tak jsem ji ještě jednou obejmul a chtěl odejít. Ale pak jsi se objevila ty. A zašeptalas "takže úlet" nebo něco tak a běželas pryč. Běžel jsem za tebou, ale jsi nehorázné rychlá. To by do tebe člověk neřek." v duchu jsem byla ráda, že mi pochválil běh. Ale nemohla jsem to dát na jevo. „Dost. Měníš téma." trošku jsem zvýšila hlas. Ale on nevypadal, že by chtěl pokračovat. „Ještě něco?" zeptala jsem se, když už mi to ticho začínalo být nepříjemné. Udělal to zas! Políbil mě. Ale byl to takový jemný, krátký polibek. Potom se odtáhl. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem zmatená.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Otočil se a chtěl odejít. „Počkej!" chytila jsem ho za ruku a otočila k sobě. Zoufale jsem se na něj podívala. „Co to znamená?" zeptala jsem se ho. Nechápavě zvedl obočí. „Co co znamená?" potvrdil svou otázku. Najednou jsem začala červenat. Vážně to musím říkat?! Achjo. Vy chlapi... Pořád na mě upřeně zíral. „No.....ta...ta pusa a tak....?" konečně mu to docvaklo. „To znamená, že tě mám rád." řekl a s letmým úsměvem mě hladil na ruce. Mě to ale nestačilo. „Jak moc?" chtěla jsem vědět. Mé myšlenky mi neustále proskakovaly hlavou, až to bolelo. „Moc" odpověděl a znovu mě políbil.
Tolik se toho za poslední dobu událo. Mám z toho v hlavě jen zmatek. Možná bych se měla radovat, že mě má Jeb rád. Ale nevím. Nevím jestli mám ráda já jeho. Teda samozřejmě že ho mám ráda. Ale chápete, jak to myslím..
Měla jsem hrozně divnou náladu. Chtělo se mi spát, bylo mi zle, no prostě divná nálada. Mamka mě pořád obskakovala, nabízela mi jídlo a měřila mi teplotu. Já jsem ale neměla hlad. A měla jsem horečky. Byla jsem zachumlaná v peřině, v rukou čaj a koukala jsem na televizi. Takhle vypadal celý můj týden. Jednou jsem se ale probudila, v pátek myslím a na prahu byla nádherná kytice růží. Věděla jsem od koho jsou. Byla jsem šťastná, ale zároveň i moc smutná.
Sešla jsem dolů za mámou. Seděla u kávy a četla nějaký časopis. Podívala se na mě. „Copak je zlato? Vypadáš sklíčeně. Oběvilas to?" usmála se a pohladila mě po tváři. Myslela růže. Samozřejmě že jsem to oběvila. „Já nevím mami." neurčitě se na mě podívala. „Copak nevíš Kristo?" zeptala se a přisunula se blíž. Chtěla jsem to říct, ale nebyla jsem si jistá. „No, víš mami, je toho na mě moc." začala jsem. „Dal mi pusu. Už dvakrát." užasle se na mě podívala. „Ale to je přece báječné ne? Mám z vás takovou radost." byla šťastná, ale já ne. „Ne počkej mami! Já. Já nevím!" z očí se mi začaly hrnout slzy. „Říkal že mě má rád. A a hladil mě na ruce. Ale já si nejsem jistá. Jestli ho miluju. Jestli to beru vážně." posmrkávala jsem. „Třeba v něm jen čerpám...jak to říct....otcovskou lásku. Cítím se s ním tak nějak...jinak. Nevím. Nechci ho zranit." Chytla jsem se za hlavu. Máma vydechla a pohladila mě po vlasech. „Myslím, že bys mu měla říct, tohle všechno. Promluvit si s ním." zvedla jsem k ní oči. „Opravdu?" posmrkla jsem zase. Jen přikývla a podala mi kapesník. Lehla jsem si na její rameno. Po dlouhé době jsem se Zase cítila milována.
„Vstávej broučku. Už je ráno." zazpívala máma ladně. Nechtělo se mi, ale co jsem měla dělat. Promnula jsem si oči a pomalu si sedla. Podrbala jsem se na hlavě (můj každoranní rituál:D) a šla do koupelny. Oblečená a upravená jsem sešla dolů na snídani. Posadila jsem se ke stolu a pustila se do vaječné omelety. Už se mi po té nemoci vrátila všechna chuť k jídlu. „Rozhlédni se." řekla mi máma s úsměvem na tváři. Neochotně jsem zvedla hlavu od své omelety. „Hezký kytičky." poznamenala jsem s plnou pusou a pozorně jsem si je prohlédla. Narcisy. Krásně žluté. „Ty jsou ale pro tebe..." řekla. Otočila jsem vázu na stranu, kde byl přilepen lísteček. Milá Kris, Vím že je toho na tebe moc. Vím jak se cítíš. Nechci se ti nijak vynucovat nebo dolézat a tak. Jen chci, abys věděla, že kdykoliv budeš potřebovat, jsem tu pro tebe:) Jeb. Bylo to od něj moc milé. Dokonce mi spadla slza. Neboj Jebe, není to tebou, ale mnou. Nevnucuješ se. Řekla jsem si sama pro sebe. Dnes si s ním musím opravdu promluvit!
