Different Girl✔

5.

Skoro každý den jsme chodili ven, k nám nebo k nim. Ale nebylo to jako bych s ním chodila. ( A taky, že nechodila) Žádné líbání hlazení a tak. Občas jsme se jen tak drželi za ruce. Byl jako moje nejlepší kamarádka akorát to byl kluk. Když jsem si myslela že jsem do něj zamilovaná, tak jsem se asi spletla. Nebo nevím. Ale nijakou větší přitažlivost jsem k němu necítila. Teda aspoň myslím.

„Kris!" Kris. Tak mi začala říkat mamka. ( Chytila to totiž od Jeba.) Přestala jsem přemýšlet a ještě rychle jsem si uhladila vlasy. „Už běžím!" zavolala jsem na ni a věnovala zrcadlu poslední pohled. Úsměv a můžeme jít. Sešla jsem po schodech dolů. Jeb si mě všimnul a já mu zamávala. Usmál se a šel mi naproti. „Ahoj Kris." pozdravil a projel si mě od hlavy až k patě. „-to. Zapomněl si že se jmenuju KrisTA? A ahoj" Řekla jsem jen tak na pobavení a zakývala nad ním hlavu ve znamení nesouhlasu. Ale musela jsem se zasmát. Odebrala jsem se do kuchyně udělat čaj. „Hele Kris...to? Ta černá ti vážně sekne." zavolal na mě z povzdálí. „Jo jasně" zasmála jsem se. Už chtěl něco namítnout ale naštěstí jsem byla rychlejší. „Dáš si čaj?" zeptala jsem se ho a nějak jsem se nemohla přestat usmívat. Byla jsem tak šťastná, ani nevím proč. Přikývnul. Potřebovala jsem tu pozitivní energii nějak použít. „Můžu tě obejmout Jebe?" ten údiv v jeho očích. Ale nic nenamítal. Objala jsem ho a ucítila mužský parfém. Voněl krásně. Do kuchyně vešla mamka. Jejky. „Vám to spolu tak sluší." řekla až přehnaně sladce. Protočila jsem nad ní oči. „Jsme jen přátelé mami..."

Zdravotní stav paní Tomsonové se zhoršoval. Hodně. Včera večer musela do nemocnice. Šla jsem k Jebovi. Musela jsem mu pomoct hlídat jeho mladší sestřičku Sofi. Je tak roztomilá. A má pokojík plný víl. Vyprávěla jsem jí také o s ve vílí knize. Říkala že bych ji někdy mohla přinést. Měla jsem Sofi moc ráda. Ale Jeb. Ten mi dělá hrozné starosti. Je poslední dobou tak smutný. Povadlý. A skoro nic nejí. Uspala jsem Sofi a šla pro housku s máslem a kakao. Donesla jsem to nahoru Jebovi. Zaťukala jsem. „Dále" odpověděl nicotně. Opatrně jsem vešla. Jídlo jsem položila na stůl před něj. Vypadal tak kamenně. „Tu máš Jebe. Musíš něco jíst.." řekla jsem a pohladila ho po vlasech. „Nemám hlad." odbyl mě aniž by se na mě podíval a odstrčil mou ruku z jeho hlavy. To mě zamrzelo. „Jebe. Jsi hrozně jiný..." řekla jsem a sedla si vedle něj. Začala jsem ho hladit po zádech. Najednou rychle vstal. „Tak já jsem jiný? Já jsem jiný?! A tobě by nic neudělalo, kdyby ti umírala matka!?" začal na mě křičet. Tolik jsem se lekla, že mi vyhrkly slzy z očí. „Nekřič na Mě prosím. Já za to přece nemůžu." zašeptala jsem a slzy volně proudily po mých tvářích. Bylo mi ho tak neskutečně líto. A místo toho, abych mu pomohla, jsem se sama rozbrečela. Jsem to ale kamarádka. Hlasitě vydechl. „Omlouvám se Kris. Tohle jsem přece nechtěl." sedl si zpět a chytil se za hlavu. Já jsem nějak nemohla zastavit ten proud slz který ze mě tekl. Musela jsem pryč z tohoto pokoje. Z tohoto domu. Zvedla jsem se odešla z pokoje. Jeb se po chvíli probral z myšlenek. „Počkej! Kris! Kam jdeš?!" rozběhl se za mnou dolů do kuchyně. Ještě stále plná slz, jsem si sbírala své věci. „Domů." odpověděla jsem jistě a utřela si přitom oči. Zatarasil mi cestu. „Nikam nepůjdeš Kris. Je Večer. A ty brečíš. Mohlo by se něco stát." byla jsem opravdu zoufalá. „Pusť mě ven!" zakřičela jsem na něj a začala ho bít. Asi ho to moc nebolelo. Měl pravdu. V tomhle stavu bych se asi daleko nedostala. V slzách jsem se pomalu složila k zemi. Něco mi říkal ale já ho nevnímala. Rozmazal se mi obraz a pak bylo černo.

„Tralalala tralala." otřáslala se mi hlava. Nebo tělo? Nevím. Přinutila jsem se otevřít oči. Rozhlédla jsem se kolem. A hele. Sofi skákala po posteli a přitom si zpívala. To vše vysvětluje. Pomalu jsem se posadila. Zadívala jsem se na tu malou holčičku. Byla tak šťastná. Sofi bylo pět, takže si asi pořádně neuvědomovala, že její maminka umře. Nebo to spíš nebrala jako takový problém, protože se včera zeptala Jeba, jestli už je maminka andělíček v nebíčku. Ale dost bylo přemýšlení. „Dobré ráno Sofi." pozdravila jsem s úsměvem. „Jé Kris je vzhůru. Ahooj Kris!" doskákala až ke mě a dala mi pusu na čelo! Nevím proč, ale udělalo mi to obrovskou radost. Slyšela jsem vrzat schody. Jeb. „Pojď honem Sofi. Pod peřinu. Zahrajeme si před bráškou schovku." zalezly jsme pod peřinu. Jeb pochopil. A začal nás jakoby hledat. „Kam se mi ti dva krtci schovali? Tam nejsou." řekl a nakouknul do skříně. Sofi se tomu smála. Bylo to tak roztomilé. „Baf" vykoukla na něj vysmátá Sofi a on se jako že lekl. Bylo mi hrozně hezky. Připadalo mi to, jako kdybychom byli rodina.