Different Girl✔

33.

„Musím tam jet!" vyděšeně na mě zírala. „Potřebovalas mu něco?" zeptala se jemně Beatrice. Nechápala to. Nikdo to nechápal. „Prosím Beatrice!" obula jsem si boty a podívala se na ni. Stále na mě jen zírala. Ale pak asi pochopila, že to potřebuju rychle. Vzala klíče a spěchala za mnou do auta.

Zbývalo asi třicet minut do jeho odjezdu a my jsme před sebou měli třiceti minutovou cestu. Nezbývalo než doufat. „Nechceš mi něco říct Kris?" poohlédla se po mě Beatrice. Koukla jsem se z okýnka, aby neviděla, jak jsem červená. „..ani ne." odvětila jsem a stydlivě jsem se usmála. Jen zakroutila hlavou. Ale viděla jsem, jak jí cukaly koutky.

Minuty ubíhaly příliš rychle. Nestíhala jsem ani dýchat, natož abych přemýšlela nad tím, co mu řeknu. Zbývalo necelých patnáct minut. Dálnice byla docela prázdná, takže zácpy jsem se bát nemusela. Ale stejně jsem se bála. Mohl nastat jakýkoliv problém. A to nemohl. Nebyl na něj čas.

„Beatrice? Nezrychlíš trochu?" Opravdu jsem to řekla já? Já která nesnáší rychlou jízdu? Aha.. Tak jo. „Dítě, co tobě se stalo.." zasmála se a šlápla na plyn. Nemohla jsem se tomu ani zasmát. Měla jsem co dělat abych vůbec přežila. Tolik jsem se stresovala a navíc jsme jeli rychle - na můj rozkaz.

Předjížděli jsme spousta aut. Už jsme skoro tam. A zbývá nám asi osm minut.

Už jsme byly blízko. Už jsme byly na parkovišti. A do odjezdu zbývaly dvě minuty.

Běžela jsem.

Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla.

Minuta.

Vybíhala jsem po jezdících schodech.

Moc lidí.

Vyběhla jsem ven.

A on.

Odlétá.

Nestihla jsem to.

Zklamala jsem.

Sebe.

Všechny.

Kdybych jen přišla o pár minut dřív.

Stála jsem tam a z oka mi vytekla první slza. A pak druhá a třetí. Skoro jsem neviděla. Udýchaná Beatrice mě doběhla. Podívala se na letadlo, které se vznášelo vysoko v nebesích. Pohladila mě po zádech a vedla mě zpět do auta.

„To bude dobrý...zavoláš mu." snažila se mě těšit a hladila mě po zádech. Jenže ona nevěděla, že to nejde. Nemůžu mu jen tak zavolat. Propásla jsem svoji poslední šanci.

Jeli jsme zpět. Dívala jsem se z okna. Krajina byla černější než kdy jindy. Už nebyla tak plná naděje jako předtím. Nějak to už nedávalo smysl.

Jak jsem si mohla nechat utéct něco tak důležitýho? Měla jsem to tolik dnů před očima. A teď jsem to ztratila. Celý jsem to podělala.

Vystoupila jsem z auta. Bez duše jsem se vydala domů.

Otevřel Jonas. „Kris ty bre-" „Jonasi!" přerušila jsem ho. „..a..ale..." „Jonasi já teď nemám náladu!" vykřikla jsem. Utíkala jsem do svého pokoje.

Myslím že je čas schovat se pod peřinu a brečet.

Protože už mi nic jinýho nepomůže.

Vyběhla jsem rychle schody a posmrkla.

Otevřela jsem dveře,

A vyděšeně jsem zírala na svou postel.

„Jebe?" rychle se zvedl.

„Kris!" kytku, kterou držel pustil na zem.

Běžela jsem ho obejmout.

Políbil mě do vlasů a mě pořád tekly slzy. Ale tentokrát to byly slzy štěstí.

„Už tě nikdy nepustím." zašeptal mi do ucha.

Položila jsem hlavu na jeho hruď. Bylo to jako sen. Nádhernej sen.

„Jebe... Já tě miluju."

Usmál se a pohladil mě palcem po tváři. Políbil mě a já jsem věděla, že mám všechno na světě.

______________________________________

Konec.
Jestli jsi se dočetl až jsem, byla bych moc ráda za hlas, nebo za zpětnou vazbu v komentářích.✨

Určitě mě potěší, když se podíváš na mé další příběhy.

Tvoje Alex Mawie