Different Girl✔

18.

Nemělo cenu si něco nalhávat. Nechtěl abych jela s ním. Neměl mě rád. Byla jsem jen přítěž.

Nebyla jsem smutná. Ani naštvaná, nebo šťastná. Nějak jsem necítila nic. S Ritou jsme na sebe neměly teď už moc času. Ona byla s Filem a já, já jsem se musela "učit."

Už jsem se rozhodla zapomenout. I když to bylo těžký. Každý den jsem chodila do školy kolem toho stromu, kolem té kavárny. Všechno jsem si s ním nějak spojila. A to nebyla zrovna nejlepší metoda zapomínání. Já, potřebují odtud pryč. Daleko.

„Mami?" opatrně jsem si k ní přisedla. Otočila se na mě a usmála se. „Chtěla bych na Brooklynskou střední.." řekla jsem s pohledem upřeným do jejích očí. „Ale zlatíčko! To je moc daleko." řekla „Byla bych...třeba na internátě. Nebo cokoliv." zaškemrala jsem. Povzdychla si. „Jsi chytrá. Takže gymnázium by ti určitě prospělo." řekla tiše. „Mám v Brooklynu sestru..." pokračovala. „Jestli opravdu chceš, můžeme se tam přestěhovat." ústa se mi roztáhla do úsměvu. „Vážně?" zašeptala jsem. Přikývla. Vrhla jsem se jí kolem krku. „Díky! Díky maminko." políbila jsem ji.

Všechny věci jsem skládala do krabice. U každé fotky jsem se zdržela. Každá měla svůj příběh. Každá pro mě byla nějakým způsobem důležitá. Vzala jsem do ruky další. Byla jsem na ní já s Rit, jak lízáme zmrzlinu a máme kyselé obličele. Rita. Vzpomněla jsem si. Rychle jsem popadla telefon. „Ahoj Kris." řekla nadšeně. „Ahoj Rit." oplatila jsem pozdrav. Byla jsem moc ráda, že ji zase slyším. „Hele, mohla by ses stavit?" začala jsem. „...musím ti říct něco...důležitýho..." s patrnou vážností jsem čekala na odpověď. „Co?...děje se něco?" zněla starostlivě. „Ne! To vůbec ne." uklidňovala jsem ji. „Jen.." „Do půl hodiny jsem u tebe." skočila mi do řeči a ukončila hovor.

„...Takže se stěhujete do Brooklynu." zamyslela se. Řekla jsem jí všechno. Teda kromě toho, že je to kvůli němu. Prostě jsem řekla, že chci na brooklynskou střední. „šprtko." zasmála se. Potom nastalo ticho. „Budeš mi chybět..." řekla a v očích se jí zaleskly slzy. „..Já vím, že jsem na tebe, kvůli Filovi, neměla čas..." posmrkla. Objala jsem ji. „promiň." zašeptala. „To já se omlouvám..." řekla jsem. Pohled na nás musel být vážně komický. Dvě objímající se holky. Z očí nám tekly slzy (z nosu hleny:D) a vyrývaly jsme si svá srdce.

Rita mi pomohla "dobalit" pokoj. Potom jsme si objednaly pizzu a podívaly se na film. Taková menší rozlučka. Mohla u nás přespat, takže jsme si celou noc povídaly. Únava nás přepadla asi až ve čtyři ráno. A tak jsme usnuly.

Upřeně jsem zírala do svého, teď už prázdného pokoje. Knihovna bez knížek, zdi bez fotek. Bylo to všechno takové smutné. Naposledy jsem si prošla celý dům. Dům, který mi byl celých šestnáct let domovem. Místem, ke jsem měla milující rodinu a kde jsem se vždycky ráda vracela. „Už je čas jet." zavolala na mě máma, protože už všechno naložili do taxi. „zbouhem" zašeptala jsem a zavřela vchodové dveře.

„Budu ti psát a volat každý den." slíbila jsem Ritě. Tiskla jsem se k ní a v očích se mi zase oběvily slzy. „Mám tě ráda." řekla. Nastoupila jsem a mávala na Ritu, která mizela v zatáčkách. Dala jsem si do uší sluchátka vžila se do hudby.

Vzbudil mě tlak v uších. Před očima jsem měla zamlženo. Promnula jsem si oči a rozhlédla se kolem. Teprve po chvilce mi došlo, že jsme v letadle. Podívala jsem se z okna. Tma. Co bych taky čekala? Byly teprve tři hodiny ráno. Musela jsem se pousmát. Zvládla jsem to. Utekla jsem od vzpomínek. Oči se mi zase začínaly zavírat a já usnula.

„Vstávat Kristo. Jsme tady."