Different Girl✔

20.

Nemohla jsem nic namítnout. Byla to pravda. Teď tady bydlíme.

Jonas mě odvedl až do pokoje a já se rozhodla dát si sprchu a jít spát. Přece jen. Zítra se půjdu přihlásit na Brooklynskou. Na to se musím pořádně vyspat.

Uslyšela jsem budík, což nejspíš znamenalo jediné. Je ráno. Neochotně jsem vstala z postele, abych ho vypla. Ještě rozespalá jsem se posadila na postel a protírala si oči. Potom mi to došlo. Jsem v Brooklynu. Jdu na novou školu. V duchu jsem se usmála. Ustlala jsem postel, oblékla se a vydala se dolů za ostatními. Všichni se pomalu scházeli ke snídani. „Dobré ráno." pozdravila jsem je. „Dobré ráno Kris." odpověděla máma a Beatrice. „Brý tro...špehu." zasmál se Jonas mým směrem. Obrátila jsem oči v sloup. Copak já za to můžu, že jsem mu vlezla do pokoje, ve snaze najít pokoj svojí matky a on zrovna neměl triko? Nemůžu. Byla jsem mu pro smích. Z nás nejspíš nebudou přátelé.

„On jede s námi?" zeptala jsem se nejistě Beatrice. Myslela jsem Jonase. Ona se na mě jen usmála přes zpětné zrcátko. „Chodí taky na Brooklynskou." dodala máma sedící na sedadle spolujezdce. Hmm. Co víc si přát. Cítila jsem, že se na mě dívá. Byl to nepříjemný pocit. A ještě když jsem vedle něj musela sedět v autě. Jeli jsme docela rychle. „Vystupovat." usmála se na nás Beatrice. Ochotně jsem si odepnula pás a vystoupila. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Musela jsem se usmát. Brooklynská střední byla obrovská. A moderní.

„Tak co, líbí?" zeptal se mě Jonas s tím svým úšklebkem. Nevím ale nebyl mi sympatický. „Ale jo." prohrábla jsem si vlasy. Ohlédla jsem se po mámě, která se vybavovala s tetou. Zakašlala jsem, abych jim dala nějak najevo, že už bychom měli odejít. Obě se vzpamatovaly a mohli jsme jít. Zatímco Jonas šel normálně do školy, já musela za ředitelem. Vešli jsme do chodby, která byla plná studentů. Všichni si povídali se svými přáteli a smáli se. Najednou jsem pocítila strach. Co když si nenajdu žádné kamarády?

Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu. Ředitelna se otevřela a já leknutím poskočila. „Dobrý den." usmál se ředitel a podal mi a mámě ruku. Potom nás vzal dovnitř. Řešili jsme praktické věci jako jestli budu na internátě, nebo ne. Kde si seženu učebnice a sešity, jestli tu někoho znám a tak dále. „Tak dobře. Jsi přijatá." ujistil mě na konci. „Děkuju." oplatila jsem mu úsměv. „Slyšel jsem, že se znáš s Jonasem, tak tu zůstaň a on ti představí školu." dodal a pak se otočil k mámě.

„Jonasi? Na slovíčko." ukázal mu ředitel. „Tohle je Krista. Už se znáte. Svěřuju ti ji do rukou jo? Proveď ji tu." Máma s tetou odjely, protože jim říďa slíbil, že se o mě Jonas postará. Hned jak mě uviděl, začaly se mu zvedat koutky. No to snad ne. Zrudla jsem. Kdokoliv jinej, jen ne on. Říkala jsem si v duchu. Ředitel odešel a my jsme zůstali sami. Založila jsem si ruce na prsou a skousla si ret. Prohlížel si mě. Už mi zase začínal lézt na nervy. „Tak provedeš mě teda?"  zeptala jsem se nevrle. Zvedl ruce nad hlavu ve znamení, že se vzdává. „No jo, už jdu." zasmál se. Následovala jsem ho a poslouchala jeho výklad. I když jsem toho z jeho výkladů moc nepobrala. Prostě to bylo něco jako tady je záchod, tam jídelna... „Jonasi! Co to je za kočku?" zavolal na něj nějaký kluk. Hodila jsem na něj vražedný pohled. „Ále. To je moje sestřenka." zasmál se a šťouchnul do mě. „Hej." nakvašeně jsem do něj taky vrazila. „Je roztomilá." prohodil ten kluk a Jonas se ušklíbl. ty jejich úšklebky. Nesnáším to. „Jonasi už jdeme." zatahala jsem ho. „No jó furt." zamával na toho kluka a doběhl mě. „To byl Nick." usmál se na mě. „Nemyslím že jsem se ptala.." odvětila jsem ironicky. „Ty jsi fakt číslo." zakýval nesouhlasně hlavou. Ale usmíval se.

Hned jak jsem přijela, rozhodla jsem se zavolat Ritě. Vytočila jsem její číslo a nemusela jsem čekat dlouho. „Ahoj Kris!" vykřikla nadšeně. „Jak se máš? A co dům? A teta? Je hodná? A má nějaké děti? A ve škole dobrý? No tak honem! Všechno mi pověz!" zahrnula mě otázkami dříve, než jsem ji vůbec stihla pozdravit. Zasmála jsem se. „Mám se dobře. Teta je hrozně hodná a krásná. A ten dům! Úplná vila. Je nádhernej. Potom ti ho nafotím. A děti má tři. Malého chlapečka, čtrnáctiletou holku a potom kluka v našem věku." povídala jsem jí. „Kluka v našem věku..." zasmála se rošťácky. Úplně jsem si představila to její kmitání obočím. „Ale je hrozně...otravný. A má takový...zvláštní úsměv. Takový..." pohasla jsem „...stejný jako on...."