Different Girl✔

2.

Ráno mě probudily ostré sluneční paprsky. Promnula jsem si oči a rozhlédla se kolem. Bylo tu ticho. Jen odněkud z venku se ozýval ptačí zpěv. Posadila jsem se a zkusila si vzpomenout, co se mi vlastně zdálo. Nic. Prostě si nikdy nedokážu vzpomenout. No co. Asi to nebylo nic životně důležitýho.

Sešla jsem tiše až dolů, do přízemí. Tam máme kuchyň. Vešla jsem a malinko uskočila leknutím. „Myslela jsem, že ještě spíš.." dodala máma k mému úleku. Seděla u stolu a popíjela kafe. „Dobré ráno mami." srdečně jsem se usmála. A nalila si mléko do hrnku. Vstala, došla ke mě a dala mi pusu na vlasy. „Jsi moje velká holčička, víš to? Nemůžu uvěřit, že od včera je ti šestnáct broučku." poťouchle jsem se usmála. „Já taky ne mami" a objala jsem ji.

Ve škole jsem byla, jako vždycky, první. Bylo mi to jedno. Stejně bych si tam neměla s kým povídat. Pohodlně jsem se usadila a začala číst. Tolik jsem se ponořila do četby, že jsem si skoro nevšimla, že už přichází pan profesor Ritch. Byl to dějepisář. Ó jak já nesnáším dějepis. Pod lavicí jsem si tajně začala číst. Příběh Taylor a Hanryho byl na tolik zajímavý a krásný, že jsem se zase začetla. Chyba. Učitel mě vyvolal a já vůbec nevěděla o co jde. „Hej! Knihomolko! Trojská válka přece." zašeptal na mě Dereck, jeden debil ze třídy. „Trojská válka." odpověděla jsem s předstíranou jistotou přestože jsem neznala otázku. Celá třída vybuchla smíchy a mě došlo, že je to špatná odpověď. Zčervenala jsem studem a zamračila se na Derecka. Taky se smál. I učitelovi cukalo v koutcích. „Ano slečno Cooperová? Otázka zněla: kdo vedl tažení Turků proti Francii. Trojská válka. No teda." to se mi snad posmívá i on? Učitel odešel zpátky k tabuli. Prosím ať už ta hodina skončí.

„Dobrý den paní Décochetová" přišla jsem do knihovny. Miluju tamnější vůni. Je to vůně knih a tajemství. Rozhlédla jsem se kolem a pak zamířila k pultu. „Jdu vrátit tyhle knížky." položila jsem jí tam hromádku knih a odešla k policím s knihami na půjčení Některé knihy už byly staré a ošuntělé. Ale mě se líbily.  Setřela jsem z nich prach a oprášila si ruce. Jedna kniha mě zaujala. Jmenovala se kouzla lásky. Vzala jsem tu knihu do ruky a listovala. Byla ručně psaná! Ta drobounká zakulatěná písmenka se krásně četla. Musela jsem si ji půjčit. „Ještě mi pujčte tuhle prosím." zavolala jsem na paní Décochetovou.  Ta se na mě jen podívala a s úsměvem řekla. „Dobrá volba drahoušku." vděčně jsem jí zamávala a zamířila domů.

Venku bylo nádherně. Svítilo sluníčko a foukal lehký vítr. Domů se mi stejně ještě nechtělo. Sedla jsem si pod velký strom a znova otevřela tu knihu. Nepřečetla jsem ještě ani stránku a už jsem udiveně zvedla oči od knihy. Ta dívka se jmenuje Christa! To je mé jméno akorát s ch. Pobaveně jsem se zase vrátila ke čtení.

Crrr. Crrrr. Zazvonil mi telefon. Vzala jsem ho. „Kde jseš Kristo prosímtě!?" začala vyšilovat matka. Udiveně jsem se podívala na čas. „To už je půl páté?" opravdu jsem netušila, že tu čtu už tři hodiny. „Promiň mami, začetla jsem se do jedné knížky....Za chvilku jsem doma." Položila jsem hovor, zabalila knihu a šla.

Celou cestu jsem však nemohla myslet na nic jiného, než na Christu, která potkává svou osudovou lásku. Má však rakovinu. A nemůže nebo nechce, nevím, unést tu tíhu smrti. Nechce umřít. Ale je to láska na život i na smrt. Tolik bych chtěla vědět kdo to psal. Christa. Kdo jiný? Je to přece psáno z jejího pohledu. A ručně! „Au!" spadla jsem na zem a obsah mé tašky se vysypal. „Pardon. Promiňte." spustil na mě nějaký kluk. Ani jsem se neohlédla a začala jsem sbírat své věci. „Omlouvám se. Počkejte pomůžu vám." otočila jsem se na toho kluka. Ty jeho oči. Nádherný oči. Chtěla jsem se na něj dívat pořád. Naše oči se setkaly. A já na něj pořád koukala. „Jste v pořádku?" zeptal se. Byl tak hezký. „Haló?" ou...trapas. Ovládej se! Okřiklo mě svědomí. „Ano. Jo. Jasně. Uhmm. Myslím" A můj přiblblý úsměv zřejmě potvrdil, že až tak v pořádku nejsem. Usmál se. Pomohl mi posbírat knihy, co mi vypadly z tašky a pak mi podal pomocnou ruku. Znovu spustil. „Promiň, nekoukal jsem na cestu..." nervózně se usmál ( zase) a já mu úsměv opětovala. „Myslím že jsem to zavinila já. To já jsem byla mimo" zasmála jsem se. On taky. Chtěla jsem aby to trvalo navždycky. „U-už budu muset domů." Zastrčila jsem si pramen mých krátkých vlasů za ucho. ( tak jak to dělají v romantických filmech) „Čau." Řekla jsem rychle a rázovala si to pryč. „Měj se! Rád jsem tě poznal!" volal za mnou ještě ten kluk. Nepoznal. Uchechtla jsem se. Vždyť ani nezná moje jméno.

Ať jsem dělala co jsem chtěla, nemohla jsem dostat z hlavy toho krásného neznámého. Nechci být zamilovaná. Nechci. Pravá láska je jen v knížkách. Neexistuje. Stejně jako Víly.

„Kristo! Večeře!" nemám hlad. Ale matka by mě asi zabila. Sešla jsem dolů a posadila se ke stolu. Něco chlupatého mě polechtalo na noze. „Ahoj Čiko...no ahoj bobánku. Jakpak ses dneska měl? No taky si mi chyběl." radostně mi vyskočil na klín a já ho drbkala pod krkem. Byl tak spokojený. „Dej ho od stolu!" otočila se na mě mamka. „Kočky nemají u stolu co dělat!" bla bla bla. Řekla jsem si pro sebe. Tak běž Čikoušku. Nevšímej si jí. Napadlo mě, má ten kluk vůbec rád kočky? Zatřepala jsem hlavou. Nemysli na něj! Měla bych se jít učit.

Večeře mi nechutnala. Hrášek s kukuřicí a maso. Fujky. A otevřít učebnici dějepisu? Měla bych. Ale z batohu na mě koukala jiná knížka. Lepší...