Different Girl✔

15.

Někdy bývám smutná. Nemá to až tak důvod. Nebo spíš má. Ale nedá se moc popsat. Je to takové zklamání ze života. Ze sebe. Všechno je v pořádku, ale vám se to nezdá být dokonalý. Pořád si jen představujete, jak se všechno v životě odehraje a pak jste zklamaní. Život se nedá plánovat. Musí se prožít.

„Tenhle není špatnej. Co říkáš?" ukázala Rita na nějakého kluka u bazénu. Od té chvíle, co jsem jí řekla, že jsem asi zamilovaná do Jeba, snaží se mě „přemilovat" do někoho jiného. pořádně jsem si toho kluka prohlédla. Pak jsem se otočila na Ritu „Beru." řekla jsem ze srandy. Nebyla by to však Rita, kdyby to nepochopila. „Bezva. Tak jdi." spiklenecky na něj přivřela oči. „To byl vtip..." uchechtla jsem se. „Ty jsi nepoučitelná." zvedla jsem se z lavičky a chtěla odejít. Zakývala jsem nad ní nesouhlasně hlavou. „Počkej!" zavolala na mě a dohnala mě. „Já myslela že to chceš..." řekla mi zadýchaně. Uchechtla jsem se. „No, tak teď už víš, že nechci." obě jsme mlčely. Bylo to divné a tak jsem raději něco řekla. „A...co ty a Fil?" napadlo mě a se zájmem jsem se na ni podívala. Zčervenala a usmála se od ucha k uchu. „No..." začala.

„Jsou spolu tak hezcí, co?" řekla jsem barmance, která teď byla skoro jako moje kamarádka. „Sluší jim to." přitakala a usmála se. Smáli se něčemu a popíjeli u toho nějaký kokosový nápoj. Bylo to jako ve filmu. Byli šťastní. A já chtěla taky. „Kris!" vytrhli mě z přemýšlení. Vyslala jsem jim tázavý pohled. „Pojď za náma." smála se Rita. Zvedla jsem se z barové židle a vydala se k nim. „Nechci vám tu kazit zábavu děti moje milé." řekla jsem se smíchem v hlase a posadila se k nim na deku. „Taak." řekla a plácla se do stehen. „Co teď?" zvedla jsem na ně obočí. Pořád mlčeli a zapeklitě se usmívali. „No?" zeptala jsem se znova. Už jsem se zvedala, že odejdu. „Tak dobře vy ignoran-" zezadu mi někdo položil na rameno. Najednou mě něčí silné ruce zatáhly za roh. Chtěla jsem začít křičet ale když jsem se otočila a stál tam Jeb. Rychle jsem se podívala za sebe. „Ahoj. Jsem Erik." usmál se na mě nějaký kluk. Pořád mě držel za rameno. Nemohla jsem dýchat. Chtělo se mi brečet. Rita se tam potichu chichotala. Erik se na mě díval. Najednou toho na mě bylo moc. Rozběhla jsem se pryč z pláže. „Kris! Počkej!" volala Rita „Co to děláš?" volali za mnou všichni. Ve dveřích kavárny se střetl můj pohled s Jebovým. „Takže úlet." zašeptala jsem a po tváři mi stekla chladná slza zklamání. Rozběhla jsem se . Amy a Rita se začaly vyptávat. Jeb na mě volal, myslím že i chvíli běžel. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Už jsem byla daleko. Ale vzpomínky byly silnější. „Prosím už ne.." zašeptala jsem.

Seděla jsem na křesle a poslouchala Ritinu přednášku o tom, co všechno jsem včera zvorala. „Erik je skvělej kluk. A ty s utekla? Co to bylo? Chudák. Myslel si, že něco udělal špatně." popravdě, cítila jsem se trochu provinile. Ale neměla jsem proč. „Sáhl mi na rameno." zamumlala jsem. „Co?" zeptala se Rita, protože mi nerozuměla. „Sáhl mi na rameno. Přesně tak jak mi na něj sáhl Jeb, před tím, než mě políbil. A pak odjel. A nezavolal. Všechno je to moje vina!" začala jsem panikařit a složila se na pohovku. „Ale tak jsem to nemyslela." začala mě hladit po zádech. „A já si myslela, že..že spolu budem navždy." vzlykala jsem. „Takhle to dál nepůjde.." vzdychla Rita. Podívala jsem se na ni a ona mi kapesníkem utřela slzy. „Musíš mu zavolat Kris..."

Tuut. Tuuuut. „Ahoj tady Jeb. Schránka je drahá tak buďte zajímaví." ozvalo se. Hlasová schránka. „Eh. Ahoj Jebe..to jsem já. Krista." začala jsem. „Proč jsi nezavolal? Měla jsem strach. A....a chybíš mi. Zavolej nazpátek prosím. Ahoj..." Položila jsem to a odešla zpět za Ritou. „Hlasová schránka." ukázala jsem mobil a položila ho na stolek. Hlasitě jsem vzdechla. „Asi se má dobře, co?" zeptala jsem se a Rita si za mnou se smutným úsměvem na tváři přisedla. „Nevím Kris." vydechla. „Vážně nevím..."

Ze spánku mě vytrhlo zvonění telefonu. Ospalé jsem se podívala na hodiny. Půl druhé ráno. Kdo mi může volat tak pozdě. Nebo tak brzo? S nevrlým vzdechem jsem to zvedla. „Haló?" řekla jsem, na tuto noční hodinu, až moc nahlas. „Ahoj Kris..." zastavila se mi krev v žilách. „Jebe?" zašeptala jsem. Vzdech. „Promiň, že jsem ti nezavolal." začal. „Ale....bylo to teď hodně těžký. S mámou. Se Sofi a tak." mezi jednotlivými slovy dělal mezery. „A jak se má? Tvoje maminka?" pokračovala jsem tiše. Nastalo ticho. „Teď už asi dobře....včera" odmlčel se. „Odešla....do nebe." nemohla jsem dýchat. „Prosím že je to jen sen! Že se to neděje." z očí se mi hrnuly slzy. „Jebe!." rozvzlykala jsem se. „Chybíš mi..." myslím že taky brečel. Bylo mi ho tak líto. A zároveň jsem ho tak potřebovala. „Přijedu ve středu. Na pohřeb. Takže, takže se uvidíme..."

„Tys to věděla co?" sykla jsem na mámu ráno.