Different Girl✔

31.

Vzbudila jsem se. Jako by byl úplně normální den. V leže jsem se usmála a vyhoupla se do sedu. Chyba. Najednou celým mým tělem projela nesnesitelná bolest. Stiskla jsem k sobě víčka. Zatočila se mi hlava a to mě donutilo si znova lehnout. „Sakra." zaskučela jsem, protože jsem si za nic na světě nemohla vzpomenout co se stalo.

„Dobré ráno." vešel do pokoje Jeb a zářivě se usmál. „D..dobré" snažila jsem se znít jako by nic. Ale s každým písmenem to bylo horší. Nevzpomínám si co bylo včera a co tady dělá Jeb?! Pokusila jsem se zvednout. „Lež." zadržel mě starostlivě. Nechtěla jsem ho poslouchat, ale moje tělo se na nic lepšího nezmohlo. Dal mi na hlavu studený obklad a změřil mi teplotu. Bylo hezký, že se tak stará, ale zároveň jsem se cítila dost trapně.

„Kde je Máma a Beatrice?" Zeptala jsem se, protože za normálních okolností by se o mě starala jedna z nich. „Jely na prohlídku nově otevřeného parku. Nechceš napít?" Opravdu se choval jak nějaká matka. Přikývla jsem a on odešel dolů pro sklenici s vodou. Pořád jsem ležela s ukrutnou bolestí hlavy a přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo. Můj mozek nespolupracoval. Bylo mi trapné ptát se na to Jeba, ale nejspíš mi nic jiného nezbývalo. „Tady to je." usmál se a podal mi sklenici. Vyhoupla jsem se na lokty a musela jsem stisknout víčka pod tou bolestí. „Počkej..pomůžu ti" sedl si na okraj postele a opřel mě zády o něj. Napila jsem a co nejrychleji jsem se od něj snažila dostat pryč. „Pokus se teď ještě usnout. Potom zase přijdu." řekl, otočil se a chtěl odejít. „Jebe?" rychle jsem ho zastavila. Otočil se. „Co se vlastně stalo?" přišel blíž. Nejspíš čekal, že se zeptám. „...Včera byl školní ples. Opila ses. A teď, teď máš tak trochu kocovinu. A Jonas na tom není o nic líp." tak trochu. Přikývla jsem a on odešel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já jsem se opila?

Koukala jsem na ten bílý strop. „Školní ples. Školní ples..." šeptala jsem si pořád dokola. Jaktože si na to nepamatuju? Byla jsem zoufalá. A pak mi to došlo. Vzpomněla jsem si na všechno. Na Deva, na Leu, na drinky, na tance, i na to...co bylo potom. A vzpomněla jsem si...bohužel i na to, co jsem řekla. Najednou jsem se chtěla propadnout hluboko. Hodně. Už jsem ho nechtěla vidět, abych se nemusela potýkat s tím, jak jsem trapná. Ach jo. Vážmě jsem řekla, že ho miluju? To jsem asi klesla dost hluboko.

Vešel do pokoje. Nějak jsem nestihla předstírat že spím, a tak jsem v duchu zaklela. „Už je ti líp?" přišel blíž. Děsně jsem zčervenala. „..ty už sis vzpomněla co?" uchechtl se docela provinile. Přikývla jsem. Sedl si vedle mě.
Už se nadechoval, že něco řekne. „Víš...to co jsi včera říkaka.." začal pomalu a já mu skočila do řeči. „Promiň...byla jsem fakt blbá. A opilá. Nic z toho, co jsem říkala neber vážně.." vychrlila jsem bez rozmyslu. Chvíli na mě jen tak zíral. „Aha...jasně." udělal výraz, kterému jsem tak úplně nerozuměla. Bylo mi trapně. Nechci říct, že byla pravda, vše, co jsem řekla, když jsem byla opilá, ale rozhodně to nebyla tak úplně lež. Nebyla jsem si jistá. Už jsem se nevyznala ani sama v sobě. Odešel z pokoje a já nevěděla co dělat.

„Zlatíčko!" máma vešla a já na ni odtrhla zrak od knížky. „Ahoj mami." usmála jsem se na ni. „Už je ti lépe?" zeptala se a sáhla mi na hlavu, jestli nemám horečku. „Jo...mnohem." sedla jsem si. Už mě ani hlava moc nebolela. „Broučku....je mi moc líto, že to takhle do-" začala vyčítavě, ale já ji přerušila. „To je v pohodě mami. Ty za nic nemůžeš." ujistila jsem Ji a rychle jsem změnila téma. „A co ta prohlídka?" začala mi nadšeně vyprávět o tom novém parku a já si v duchu oddechla.

„Myslím, že zavolám Lee.." snažila jsem se mámě lehce nadznačit, že už by mohla jít. „Jistě. Tak až jí zavoláš, přijď za námi dolů." kývla jsem, ona se usmála a zavřela dveře. Chvíli jsem jen tak líně seděla, a pak jsem se, poprvé za dnešní den, postavila. Jedna noha mi začala mravenčit a já se musela zasmát. Děsně to lechtalo. Vzala jsem si ze stolu mobil. Vyťukala jsem Leino číslo a znova se posadila. Zvedla to až po pěti pípnutích, což u ní nebylo moc obvyklé. Asi spala. „Haló?" zněla unaveně a rozespale. Určitě spala. „Ahoj Leo. Tady Kris. Promiň, že tě budím." omluvila jsem se jí. „Jak ti je?" zeptala jsem se. „Šíleně hrozně. Bolí mě hlava, nohy, všechno." zaskučela. „Achh. Tím jsem si ráno taky prošla. Nemám přijet?" zeptala jsem se lítostivě. Neodpověděla. Zvracela. Docela mě propadla panika. „Leo?!" zavolala jsem. „V pohodě Kris. Jsem tu s ní." uslyšela jsem v telefonu Jonase. „Uf. Tak se o ni prosímtě dobře postarej." kladla jsem mu na srdce. „Tak zatím čau Kris." Ukončil to, protože měl teď hodně práce. Ještě chvíli jsem ještě seděla, ale pak jsem se rozhodla jít za mámou dolů.