Different Girl✔

32.

Docela jsem se bála jít po tom plese do školy. Doufala jsem, že už si to nikdo nepamatuje. A hlavně ne Dev.

Jonas, já a Jeb jsme kráčeli do školy. Ano. Jeb taky. Odjíždí, myslím že zítra. Šli jsme v tichosti. Občas sice jeden z kluků něco řekl, ale já mlčela. Přemýšlela jsem.

U školy jsme byli v mžiku. Ani jsem si neuvědomila, že ke mě běží Lea. Objala mě a já sebou trhla. „Jé...ahoj Leo." pozdravila jsem ji vesele. „To trvalo..." obrátila oči v sloup. „Jak ses měla o víkendu?" plácla jsem jen tak. Civěla na mě. „Ou..no jo." došlo mi to. Ples a kocovina. Tyhle dvě slova vystihovala všechno. Vlastně i můj víkend. „Ty máš tak pomalý vedení.." zakývala nesouhlasně hlavou. A já se uculila.

Celý den jsem se nemohla soustředit. Hlavně na spojených hodinách. Cítila jsem, že mě Jeb pozoruje. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby se na mě díval. I u oběda. Sedl si naproti mě. Nekoukej na mě! Nadznačila jsem mu ústy. Potřeboval bych ti něco říct... Upřel na mě pohled. Povzdechla jsem si a odnesla svůj nedojezený oběd. Udělal to samé. Lehce se dotknul mého ramena a já se zachvěla. Ani nevěděl, co se mnou dělají jeho doteky.

Vyšli jsme na chodbu. Rozhlédla jsem se, abych si ověřila, jestli tam nikdo není, a otočila jsem se zpátky na něj. „no?" popohnala jsem ho, když se k mluvení moc neměl. Propaloval mě těma svýma nádherně zelenýma očima, až se mi z toho podlamovaly kolena. Tak sakra vzchop se! Nevidíš co s tebou ten kluk dělá?!  Napomenulo mě svědomí. Zvedla jsem na něj obočí. Taky se vzpamatoval. „No...já...zítra odjíždím..." přikývla jsem. Vypadal zmateně. „Já jen...měla bys to vědět." nervózně se na mě podíval. „Vím to." zase jsme se koukali jeden druhému do očí. A ty jeho mě tak zmátly. Přivřela jsem oči a přiblížila jsem se k němu. Jako bych...jako bych ho chtěla.. Odtáhl se. Otevřela jsem oči „...promiň." zrudla jsem. Rychle jsem se otočila. „už musím." špitla jsem.

Nevím co se to stalo. Nevím, co jsem to chtěla udělat. Copak jsem si myslela, že on by chtěl? Jsem vážně tupá.

Na ulici bylo přeplněno. Kráčela jsem domů ze školy a protlačovala se mezi davy. Většinou jich tam tolik nebývá. Prošla jsem kolem jedné kavárny a docela mě popadla chuť na malinový čaj. Zapřemýšlela jsem. Nakonec jsem došla k názoru, že si ho dám, a tak jsem vešla do tamnější kavárny.

„Jeden malinový čaj prosím." usmála jsem se na číšníka, který mi úsměv oplatil. Podívala jsem se ven z okna. Procházely tudy desítky lidí. Představovala jsem si, kam asi jdou. Šla tudy paní, docela mladá, která nesla nákupní tašku, usmívala se, a vypadala, že se vrací ke své rodině s dětmi. Potom tu byl taky pán, okolo třicítky. Hrozně spěchal. Nejspíš do práce, nebo na nějaký pohovor. Nevím.

Bylo tu spoustu bezstarostných dětí, kreslících si křídami na chodníky. Vzpomněla jsem si na sebe. Já jsem takové věci nedělala. Celý svůj čas jsem strávila buď ve svém pokoji s vílami, nebo v knihovně u knih. Co si pamatuju, měla jsem docela bujnou fantazii. Mohla jsem, klidně několik hodin jen tak sedět, nebo ležet, a vymýšlet si nějaké vlastní příběhy, vlastní světy. „Malinový čaj." přerušil mě číšník. Kývla jsem a on odešel.

Napila jsem se čaje. Z okna jsem uviděla dívku. Měla roztomilé puntíkaté šaty. Nádherně se smála. Běžel k ní nějaký kluk. Asi její milý. Nesl jí nádhernou kytku. Pevně se obejmuli a políbili se. Vzpoměla jsem si na svůj první polibek.

Zazvonil mi telefon. Vytáhla jsem jej z tašky, abych se podívala, kdo volá. Neznámé číslo. „Haló?" zeptala jsem se do telefonu. „Kristo? Tady Dev." ozvalo se. „Ahoj?" odpověděla jsem spíš otázkou. „No..chtěl jsem se zeptat, jestli by jsme si spolu nemohli promluvit. O tom plese a tak." trochu jsem se zajíkla. vůbec se mi o tom mluvit nechtělo. Ale co jsem měla dělat. „Jsem teď v kavárně na náměstí tak, tak můžeš přijít." oznámila jsem mu. „Za chvíli jsem tam." ukončil hovor a já si neochotně usrkla svého čaje.

„Ahoj" vešel do kavárny Dev a usmál se. Oplatila jsem mu úsměv i pozdrav. Obědnal si kávu a přisedl si ke mě.  Když jsem se tak na něj koukala, nebyl škaredý. Právě naopak. Černé vlasy mu neposedně lezly do očí. Do krásných modrých očí. A měl pěkný úsměv. Každá by se do něj hned zamilovala. „To co se stalo..nebo spíš málem stalo...promiň." omluvil se a smutně se usmál. „Za nic se neomlouvej Deve. Byla to moje chyba. Chtěla jsem tě použít jen na pomstu, nebo nevím." dořekla jsem. „Víš Kris..já tě.." začal, ale já ho rychle přerušila. „Deve. Jsi moc super kluk. Ale jen kamarádi ano? Já totiž tyhle city chovám k někomu jinému." omluvně jsem se podívala. A v tu chvíli jsem si to uvědomila.

Rozloučila jsem se s Devem a rozběhla se domů. Bylo už skoro šest. Spěchala jsem jak nejrychleji to šlo. „Jonasi?!" zavolala jsem udýchaně hned, jak jsem vešla domů. „Není tady. Copak potřebuješ?" ozvala se z kuchyně Beatrice. Není tady? „A kde je, Beatrice?" zeptala jsem se vážně. „Jel zavézt Tomse na letiště." zděsila jsem se. „Neměl odjíždět až zítra?" doufala jsem, že je to jen vtip. „Rozhodl se jet dřív." zírala jsem do zdi. „Ne.." špitla jsem.