Different Girl✔

24.

Konečně už i Jonasovi došlo, že něco není v pořádku. „..Tomsi?.....Jebe Tomsone!?" snažil se ho "probrat". Proč mě to jen nenapadlo. Jeb Tomson- Toms. Já, jsem vážně blbá. Nikdo z nás nic neříkal. Jen Jonas se...Snažil... „Kris? Kristo Cooperová!?..... Tak sakra lidi co to s váma je?!" nechápavě zvýšil hlas. Smutně jsem se usmála. „Dojdu pro buchtu." řekla jsem tiše a se sklopeným zrakem se odšourala pryč.

Nechtěla jsem se vracet. Ale tu buchtu jsem jim donýst musela. Zaklepala jsem. „..Buchta.." řekla jsem a chtěla jít zase pryč. „Počkej kam jdeš!?" zeptal se Jonas. „Sedni." poručil mi a já byla dost blbá na to, abych ho poslechla. Sedla jsem si na kraj postele. Co nejdál od nich, nebo spíš co nejdál od něho. „Tak. A teď mi někdo vysvětlete, o co tu sakra jde...Vy se znáte?" Jonas byl trochu vyvedený z míry. Asi naším chováním. Koukla jsem se na Jeba. Nedokázala bych mluvit. A on to věděl. Proto to radši udělal za mě. „...No...Víš....Krista.." Krista. Už mi neříkal Kris, jako dřív. „...To ona je ta...Holka.." myslím že to mluvilo za vše. Jonas se na mě podíval s otevřenou pusou. A pak zase na Jeba a pak zase na mě. „..Počkat...Takže...Ty.." ukázal na mě a já sklopila zrak. „Už..Musím jít." zamumlala jsem a utekla pryč. Pryč od něj. ....Už zase.

Zazvonil zvoneček, který nás svolával k večeři. Nechtěla jsem tam jít. A ani jsem neměla moc hlad. Ale bylo by to neslušné. Opatrně jsem se rozhlédla po chodbě, jestli tam náhodou nejsou. Vzduch čistý. Sešla jsem schody a jak jsem si všimla, čekalo se už jen na mě. Máma se na mě lítostně podívala, protože moc dobře poznala Jeba. Jediné na co jsem se zmohla, byl falešný úsměv. Sedla jsem si vedle mámy a snažila se koukat co nejvíc jen do talíře. „Co jste tak napjatí?" usmála se na nás Beatrice. „Už jste se představili? Tohle je Jeb...Ale Jonas mu říká Toms." Zasmála se. Taky jsem se zasmála. Tak falešně jak jen to šlo. Ale měla jsem chuť brečet. Tak moc jsem si přála aby tu nebyl. Aby se to nestalo. Abych ho nikdy nepoznala.

Po večeři jsem šla do postele. Nemohla jsem tam být s nimi. Oblékla jsem si pyžamo a vzpomínala. Jak jsem se ještě včer teěšila. Těšila jsem se, že poznám někoho nového. Že bude hezký. A nemohla jsem si nic nalhávat. Byl hezký. Moc. Začala jsem brečet. Prostě to na mě všechno přišlo. Všechny ty vzpomínky. Bylo jich moc. Jen bezvládné jsem ležela a vzpomínala. Pak někdo zaklepal. Zavřela jsem oči, aby to vypadalo, že spím. Ale tu osobu to neodradilo. Někdo vešel a pomalými kroky se blížil ke mně. „Kris?" zašeptal. Věděla jsem, že je to on. Prosím. Ať jde pryč. Prosila jsem v duchu. „...Kris...Já vím, že nespíš." zašeptal a já se na něj otočila. Stále jsem nic neříkala. Viděl moje ubrečený oči. „Můžu?" zeptal se a já se neochotně posunula. Sednul si ke mě na postel. „Chci ti to vysvětlit..." díval se mi do očí. Začala jsem brečet ještě víc. Hladil mě na ruce a mě z očí tekly vodopády slz. „Proč to děláš?" zašeptala jsem mezi slzami. Dal mi prostor abych mluvila. „Bolí to Jebe. Tak moc." posmrkla jsem. „....Proč jsi to řekl!? Nechceš mě mít na krku?" zvýšila jsem hlas. „Kris." podíval se na mě. „Já....Já nevím." taky mu slzely oči. „..Asi....Asi jsem potřeboval....Čas. Čas na rozmyšlenou. Já....Byl jsem slaboch. Ale za žádnou cenu...Za žádnou cenu jsem tě nechtěl zranit." nevěděla jsem, jestli tomu mám věřit. Ale chtěla jsem. Tak moc jsem chtěla. „..Je mi to tak líto." objal mě. A bylo mi dobře. Ale já jsem nechtěla aby mě obíjmal. Nechci aby mi to bylo příjemný. Chci, chci....Domů.