Different Girl✔

11.

Myslela jsem na něj čím dál víc. A to jsem na něj měla spíše zapomínat. A možná to bylo taky tím, že jsem ho několikrát potkala. Kromě cesty do školy ještě v obchodě, a v knihovně! Vracel tam nějaké knížky. A samozřejmě mě viděl. A kdykoli mě viděl, jako by povadl. Chtěla jsem vědět jak se mu daří. A jeho mamince a malé Sofi. Prostě mi došlo, že to bylo asi špatně. A dokonce i máma začala mít podezření. „Zlatíčko...děje se něco? Jsi nějaká zvadlá." Nechtěla jsem lhát, ale pravdu jsem říct taky nemohla. Nakonec jsem si vybrala lež. „Jsem v pohodě mami." usmála jsem se jak nejopravdověji to šlo.

Možná jsem jí měla říct, co se stalo, protože upekla nějaké koláče a chtěla abychom je donesli Tomsonovým. Paní Tomsonová měla totiž dneska svátek. „Mami...já..dneska nemůžu..." snažila jsem se rychle vymyslet nějakou výmluvu. „Musím Ritu doučit matematiku." plácla jsem rychle. A byla to docela blbost, protože Rita je na matematiku skvělá. Ale doufala jsem že to nepozná. „Žádný takový Kristo. Půjdeme k Tomsonovým a basta. Možná to je Mariin (paní Tomsonové) poslední svátek.." řekla potichu. Už jsem nechtěla nic namítat. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení na smrt. „Dobře." pokusila jsem se usmát. „Tak jdeme." zavelela mamka.

Bála jsem se jako ještě nikdy. Mamce to bylo Jedno, protože samozřejmě o ničem neměla ani ponětí. Blížily jsme se pomalu, ale jistě, (nebo jak se to říká v těch filmech) k jejich domu. Měla jsem chuť se prostě otočit a běžet pryč. Ale byla tam máma. Potom bych to s ní musela všechno řešit. A to mi přišlo horší, než přetrpět tu chvíli u Jeba. Než jsem se nadála, stály jsme na prahu. Projel mi mráz po zádech. Máma zazvonila. A já jsem se chtěla schovat. Zahrabat do země jako krtek. Nebo tak něco. Uslyšela jsem kroky blížící se ke dveřím. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Cvakl zámek a otevřely se dveře. Před námi stál Jeb. Podíval se na mámu a pak na mě. Pohledem se mu mihlo překvapení, ale i trochu bolesti. Zalitovala jsem toho, že jsem mámu něpřesvědčila, abychom sem nechodili. „Ahoj Jebe." usmála se. „Přišly jsme popřát mamince." řekla máma s lehkostí a značnou radostí. Usmál se na ni a odstoupil od dveří. „Pojďte dál." Ukázal do chodby. Když jsem kolem něj procházela jako by se mě ptal na spoustu otázek. Pohledem. Snažila jsem se to nevnímat a vyhýbat se očnímu kontaktu.

Popřály jsme paní Tomsonové, pohrála jsem si se Sofi a docela jsem si to i užila. Ale pořád jsem musela vnímat jeho přítomnost. Občas jsme se střetli pohledem. Několikrát jsem se taky přistihla jak čekám, až se na mě podívá. „Jebe. Vem Kristu na chvíli nahoru. Chceme si popovídat samy." Zavalila mě další vlna nepříjemného strachu. I Jeb vypadal dost překvapeně. Sofi se zrovna dívala na pohádku a tak mi vlastně nezbývalo nic jiného, než jít s ním nahoru. Pustil mě abych šla první. Beze slov jsem došla až nahoru. Červenala jsem se jako rajče. To byla jedna z věcí, co jsem na sobě nenáviděla. Červenání. Pustila jsem ho zase před sebe, protože mi bylo blbé otevírat a chodit do jeho pokoje první. Vešla jsem a on mi ukázal ať se posadím na postel. On si sedl na svoji židli u pracovního stolu. Chvíli jsme jen tak tiše seděli, ale pak už jsem to nemohla vydržet. (Ano. Zase já. Ta tichá holka, co nemá ráda ticho.:D) „Hezký pokoj." podotkla jsem, než jsem si uvědomila že tu vlastně nejsem poprvé. No jo...moje logické myšlení level nula. Trochu mu zacukaly koutky. Ale pak zase zvážněl. „Dík" prohodil. Musela jsem s tím něco udělat. A omluvit se mu. Byla jsem hnusná. A byla to blbost. „Promiň" zašeptala jsem směrem k němu. Zvednul na mě oči a pohledem mi sděloval abych pokračovala. „Byla jsem blbá." povzdychla jsem si. „Já jen....prostě jsem tě nechtěla zdržovat a zatěžovat sama sebou....když...i tak toho máš dost.." řekla jsem a trochu mi docházely slova. „No tak...prostě....omlouvám se." díval se na mě ale v jeho očích nebylo ani stopy po úlevě, nebo radosti nebo tak něco. Byly pořád takové prázdné, smutné. „Myslíš, že bys mohl našemu přátelství dát druhou šanci?" zeptala jsem se a tím nejspíš definitivně ukončila svůj proslov. Překvapilo ho to. Nadechl se jako by se chystal říct něco dlouhého, ale pak znova zavřel pusu. Chvilku mlčel, jako by si v hlavě třídil věci co chce a má říct. „...Stěhujeme se." řekl nakonec. Cože? Projelo mi hlavou. „Do Amsterdamu." dodal. Údivem jsem otevřela pusu. „Vždyť to je hrozně daleko!" řekla jsem své myšlenky nahlas. A možná až moc nahlas. Taky nevypadal dvakrát nadšeně. „Já vím." odpověděl. A cítila jsem v jeho hlase nejistotu.