Different Girl✔

9.

Chtěla jsem. Tak moc jsem za ním chtěla. Ale bála jsem se. Nechala jsem to být. Podívala jsem se na něj. Stál opodál s nějakou partou kluků z jeho školy. (zjistila jsem, že i když od sebe bydlíme dost daleko, školy máme ve stejné ulici.) Vypadal tak šťastně. Nechtěla jsem ho zranit.

Vydala jsem se domů. V hlavě se mi promítalo všechno co jsem dnes udělala. Srdce mi říkalo, že bych mu to měla říct. Ale hlava říkala, že si ho nemám všímat, jinak mu ublížím. Naštvala jsem se na svoje tělo. „Já nevím!" rozzlobila jsem se. „Každý říkáte něco jiného. Komu mám teda věřit?" rozhodila jsem nakvašeně rukama. „Co?" uslyšela jsem za sebou mužský, moc dobře známý hlas a následně smích. Musela jsem před ním vypadat jako ta nejvíc naivní trapka co mluví sama se sebou. Sklopila jsem zrak. „A-ahoj" vykoktala jsem a snažila se zakrýt mou červenost. Nakráčel vedle mě a usmál se. Ze zad vytáhl krásnou kytičku fialek. „Pro tebe." nastavil mi ji. A bylo to tu zas. Do velení se postavil mozek. Lehce jsem mu odstrčila ruku. „Víš...Jebe.." zaťala jsem ruce v pěst abych se nerozbrečela. Starostlivě se na mě podíval. „Děje se něco?" zeptal se. Dodala jsem si odvahu. „Myslím..." začala jsem a snažila se spolknout ten knedlík, který se mi udělal v krku. „....že už bychom neměli být kamarádi." zašeptala jsem tak tiše. Ale on slyšel. A asi slyšel víc, než by v tuhle chvíli slyšet chtěl. Nekoukala jsem se na jeho reakci. Rozběhla jsem se pryč. Kamkoli...ale hlavně pryč odtud. Neběžel za mnou. Ani nevolal. Nechal mě jít.

Nešla jsem Domů, ale do knihovny. Paní Décochetová nejspíš poznala, že něco není v pořádku. Uvařila mi čaj a jelikož v knihovně bylo liduprázdno, sedla si vedle mě do křesla. „Tak co se stalo zlatíčko?" promluvila na mě mile a přitom soucitně. Narozdíl od soucitu ostatních, byl tento soucit opravdový. „Ale nic paní Décochetová." otřela jsem si slzy a pokusila se o úsměv. „Jen jsem asi ztratila nejlepšího a jediného kamaráda, kterého jsem kdy měla." dodala jsem s posmutnělým úsměvem. Chvíli jsme si ještě povídali, ale pak už jsem musela domů. „Děkuji moc, za všechno paní Décochetová." srdečně jsem se na ni podívala. Věnovala mi láskyplný pohled a zamávala.

Doma jsem ani nešla za mámou, jen jsem se snažila chovat přirozeně, aby nic nepoznala. Čiko to ale poznal. Vždycky pozná, když nejsem v pohodě. Miláček můj zlatej. Vyskočil mi na klín, když jsem seděla na houpacím křesle a koukala z okna ven. Usadil se a začal spokojeně vrnět. „Že já se vůbec namáhám hledat si kamarády mezi lidma, když mám tebe." uchechtla jsem se a podrbala ho pod krkem.

„Myslel jsem, že jsme kamarádi Kristo." mé jméno řekl škaredě. „Jebe! Stůj! Jen jsem ti nechtěla ublížit." volala jsem se slzami v očích. „Já jsem v pořádku. Ublížilas sobě." odsekl a zle se usmál. Najednou vedle něj stálo spoustu holek. A s jednou se začal líbat. „Měl pravdu." řekla jsem a slzy mi stékaly po lících. Líbající se Jeb se spoustou holek se začal vzdalovat. Padala jsem do obrovské díry.

Nadskočila jsem leknutím. Zjistila jsem, že jsem pořád na křesle s Čikem na klíně. Byl to jen sen. Úlevně jsem vydechla. Spala jsem asi hodinu. V domě bylo podezřelé ticho. Jen z dola se ozývaly zvuky televize. Máma se nejspíš dívala na nějaký svůj seriál. Sešla jsem dolů abych si udělala něco k pití. Nakoukla jsem k mámě do ložnice. Usmála se na mě. „Chceš kafe?" zeptala jsem se a oplatil a úsměv. Přikývla.

S uvařeným karem pro sebe a kafem pro mamku jsem si sedle k ní. Žádný seriál. Dívala se na Cassablancu. Byl to nádherný film. O lásce. Ten příběh mě donutil přemýšlet. Nad sebou. Nad Jebem. Nad náma.