He is my kitty

39

Ráno jsem se probral ve svém velkém, tichém a prázdném pokoji.
Posadil jsem se a promnul si oči.Vylezl jsme z postele a šel do koupelny.
Sedl jsem si tam na zem a pustil na sebe vodu.
Jen jsem tam seděl a mezitím co na mě tekla vlažná voda, koukal jsem do blba.Koukal jsem do jediného bodu.Nedokázal jsem se soustředit.Skoro jsme nedokázal odvrátit pohled.Jako by jsem byl líný podívat se jinam.
Na co bych se asi taky koukal, že?Tenhle nudný dům znám z paměti, kus po kusu, kámen po kameni, celý ho znám.Od doby co mě opustila matka se tu vůbec nic nezměnilo.Všechno je stejné.Do nedávna mi nevadilo, že je tu všechno tak stejné a nudné, ale od chvíle co jsem byl u Marinette v pokoji mi tu něco chybí.
Jsem úplně mimo a to jsem bez Marinette sotva den.
Stoupl jsem si a vylezl z koupelny.Vzal jsem si suché oblečení.

Opustil jsem pokoj a došel do jídelny.Stůl byl plný jídla.
Sedl jsem si a sáhl si pro jablko.Nemám nějak extra veliký hlad, jablko mi bude stačit.Zase je vše při starém.Sedím tu sám u velikého stolu v ještě vetší místnosti.Jako malého mě děsila myšlenka, že bych tu musel být sám.Měl jsem právo se bát, teď tu totiž zase sám sem.

Dožvýkal jsem jablko a zvedl se od stolu.
Šel jsem do předsíně.Sotva jsem zvedl pohled z podlahy, uviděl jsem jak odtud naštvaně a dosti podrážděně odchází Marinette.
Stál jsem za rohem, nevšimla si mě.

,,Marinette!'' popoběhl jsem k ní.

,,Ch-Adriene.'' otočila se čelem ke mě.Chytil jsem jí za ruku.

,,Co tu děláš, Marinette?'' naklonil jsem hlavu.Nějak můj mozek nepochopil co tu dělá.

,,To není důležité.Chci ti jenom říct....Prosím už za mnou nechoď, nekomunikuj se mnou a dělej, že se neznáme.'' měla studený a bezcitný výraz, ale její oči byly jiné.Její oči chtěli brečet a křičet.Vypadá jako kdyby někdo podupal její duši.

,,C-co to říkáš?''

,,Adriene, nech slečnu Marinette.Pokud nevidíš je právě na odchodu a nemá zájem se s tebou stýkat.'' nevím odkud, ale náhle se tu zjevil můj otec.

Vytrhla se mi z ruky a odešla.

,,Co jsi jí řekl?'' otočil jsme se na otce.Stál na typickém místě na schodech a koukal na mě.

,,Slečna Marinette pro tebe není dost dobrá, už jsem ti zařídil rande se slečnou Chloe.Jdi se do svého pokoje připravit.'' už se chystal odejít.

,,Co jsi řekl?!Marinette není dost dobrá pro mě?!Já nejsem dost dobrý pro ní!Kdybych jí nepotkal tak jsem do teď ten rozmazlený parchant Adrien Agreste.Kdybych jí nepotkal teď bych ti taky kývl!Ale já jí potkal a už tě nehodlám nechat mi řídit život!'' řval jsem z plných plic jako nikdy.Teď jsem nevyděsil jenom otce, ale dokonce i sebe.

Chytil jsem kliku od dveří a škubl.Skoro jsem jí vyrval, no co.
Vyšel jsem ven a zabouchl za sebou.

Marinette určitě šla rovnou domů.Takže abych jí chytil musím běžet.Ok, alespoň si po dlouhé době zasportuju.

Běžel jsem jen jak mi stačil dech.
Když už jsem to chtěl vzdát uviděl jsem ji.
Zrovna přešla přes přechod.

,,Marinette!'' zakřičel jsem na ní.

Otočila se.Byla překvapená.

Rozešel jsem se přes přechod aniž by jsem se rozhlídl.Najednou na mě začala Marinette křičet moje jméno.
Uslyšel jsem brzy auta.Podíval jsem se na stranu.Řítilo se proti mě auto, které nestihne zastavit.
To už asi nerozchodím.