He is my kitty

42

Do temnoty ve které jsem se už nějakou dobu potuloval proniklo světlo.
Byl jsem rád, ale začal jsem cítit bolest.
Bolest co se mi prožírala do kostí.
Začal jsem vnímat zvuk.Pípání přístrojů a kapaní.

Bolestivě jsem otevřel oči.Okamžitě mě oslepilo denní světlo, musel jsem několikrát zamrkat než jsem si zvykl.

Ležel jsem v bílém prázdném pokoji.
Nic zajímavého tu není.

Všiml jsem si že jsem připojený na nějaké přístroje co pořád pípají.

Sklonil jsem hlavu abych si prohlídl jak jsem dopadl.

,,Marinette?'' zašeptal jsem.
Marinette ležela vedle mě a objímala mě kolem pasu.Spala.
To je tu celou dobu?
Počkat!Jak dlouho jsem byl vlastně mimo?

,,Adriene?''

,,Marinette?''

,,Probral jsi se!'' vyskočila na čtyři ,,Jak se cítíš?Ne, počkej dojdu pro doktora!'' sedla si a chtěla seskočit z postele, ale chytil jsem jí za ruku a přitáhl si jí zpátky k sobě.
Hodil jsem si jí na sebe a zaskučel jsem bolestí.

,,Máš zlomený žebra ty inteligente.'' snažila se ze mě zvednout, ale stáhl jsem jí zpátky na mě.

,,Adriene...''

,,Jen chvilku.'' zamumlal jsem jí do vlasů a chytl jí pevněji.Neobjímal jsem jí takovou dobu.

Po chvilce se mi vymotala ze sevření ,,Tak Adriene, teď mě budeš hezky poslouchat.'' nadechla se a já se pořádně posadil.

,,Jsi ty normální?!'' zakřičela ,,To se sakra neumíš rozhlídnout?!Mohl si umřít ty blbečku!Co si myslíš že jsi?Kočka s devíti životy?!'' křičela na mě a z očí se jí hrnuly slzy.

Chytil jsem jí za tváře a utřel slzy.Dal jsem jí pusu na čela a přitiskl k sobě.

,,No, jenže já byl kočka s devíti životy, ale teď už mám taky jenom jeden život.'' zasmál jsem se, ale přes bolest žeber to moc nešlo.

,,Ještě si z toho dělej srandu.'' zasmála se mezi pláčem ,,Musím pro toho doktora.'' slezla ze mě, utřela si slzy a slezla z postele.Vykročila, ale zastavila se.Otočila se a znova si sedla na moje lůžko.Naklonila se nade mě a dala mi pusu.Pak proběhla dveřmi ven z pokoje.

Po chvíli do pokoje přišel doktor a udělal prohlídku.

Usoudil že je můj stav v pořádku vzhledem k tomu že jsem byl v tak vážném stavu a kómatu.

Asi po půl hodině do pokoje vtrhla Marinette s taškou plnou jídla.

,,Kam to všechno neseš?''

,,Tobě.Nenechám tě jíst nemocniční jídlo, ještě by ti z něj bylo špatně.'' přetáhla mi přes postel stůl a začala na něj vykládat jídlo.

,,Hele, to chceš nakrmit celý oddělení?'' zasmál jsem se.

,,Ne, jen si tě hodlám vykrmit.'' usmála se a sedla si vedle mě.

,,A pak mě šoupneš do pece?'' chytil jsme jí kolem pasu.

,,Pf, udělám si z tebe domácího mazlíčka.'' podala mi příbor a otevřela pikslu s polívkou.Vzala svojí lžičku, nabrala polívku a dala mi jí před pusu ,,Otevři pusinku.'' zachechtala se.

Všechno to jídlo do mě nastrkala.
Teď ležíme na lůžku vedle sebe.

,,Marinette?''

,,Hm?''

,,Miluju tě.''

,,Taky tě mijulu kocourku.''

Konec

Všem moc děkuji, že tuhle FF dočetli až do konce.
Moc si toho vážím.
Nevím jak vás, ale mě tahle FF strašně bavila psát <3
Jak si všichni přáli, Adrien žije.Jupíí.
Znovu moc děkuji a sbohem u další ML FF <3