He is my kitty

41

,,Tati!Tati!''

Tati?
Mým tělem projel záblesk bolesti a já otevřel oči.Posadil jsem se.
Ležel jsem v posteli.Vedle stál malý klučina tahající mě za ruku.
Promnul jsem si oči a rozhlídl se po pokoji.
Ať jsem se snažil jak jsem se snažil nic jsem neviděl pořádně.Jako bych byl v mlze.

Něco mě chytilo za druhou ruku.
Škubl jsem sebou a rychle se podíval co to bylo.
Vedle mě leží dívka s vlasy podobné hořci.

,,Marinette?'' dostal jsem ze sebe.
Nic nechápu, nic si nepamatuji.
Nevím co se stalo že mi ten malý klučina vedle postele říká tati, nebo proč ležím v jedné posteli s Marinette, zase.

,,Och tati, promiň vezmu ho vedle.'' do pokoje přiletěla starší dívka s vlasy jako Marinette a oči ze smaragdu.Vzala toho malého chlapečka a s úsměvem ho odnesla.

Co se tady sakra děje?Proč si nepamatuji co se stalo, jak jsem se sem dostal?

,,Adriene.'' pronesla probouzející se Marinette.Posunula se blíž ke mě a objala mě kolem pasu.
Sice jsem nevěděl co se děje, ale byl jsem rád.Hřálo mě u srdce.Je to jako kdybych se dočkal šťastného konce.Ne konce ne, ještě nechci aby to skončilo.Dočkal jsem se šťastné budoucnosti.Teď, tady a s ní jsem šťastný.Je mi jedno že si nepamatuji co se stalo, jsem s Marinette a to mi stačí.

,,Dáš si snídani?'' pustila mě a vylezla z postele.Dala mi pusu na čelo a šla ke dveřím ,,Pak přijď dolů.'' mrkla na mě a zavřela za sebou.

Zasmál jsem se a vylezl z postele.Celý jsem ho prolezl.
Narazil jsem na zrcadlo a tak jsem se na sebe podíval.

,,Nevypadám nějak extra starší.'' podezíravě jsem se podíval na svůj odraz v zrcadle ,,Buď ty děti co mi říkají tati jsme měli brzo, nebo jsem prostě dokonalý a příroda mi nedovolí stárnout.'' zasmál jsem se a opustil pokoj.
Nějak jsem se dostal ke schodům, kterými jsem sešel do kuchyně.
U stolu seděli tři děti.Ta dívka z rána, malý chlapec z rána a ještě jeden chlapec.
Takže ta dívka je z nich nejstarší a nejmladší je asi ten co mě ráno vzbudil.
Marinette přiskočila ke stolu s tácem čerstvým pečivem co provonělo dům.
Děti ho okamžitě popadli, odskočili od stolu, popadli tašky a vyběhli ze dveří.
Běželi do školy?
Nějak jsem se ztratil v tom kolik jim je.

,,Na co čekáš?Posaď se.'' otočila se na mě Marinette s úsměvem.

Kývl jsem a sedl si.Marinette mi sedla na klín a objala kolem krku.
Příjemně voněla.
Chytil jsem jí kolem pasu a přitiskl si jí k sobě víc.
Je mi tak skvěle.
Na chvíli jsem zavřel oči.

Otevřel jsem oči a najednou jsem stál uprostřed bílé místnosti.
Nikde nic, nikde nikdo, jen bílá barva.
Vyděšeně jsem se rozhlídl kolem sebe.

,,Adriene.'' objevila se přede mnou Marinette.Chtěl jsem za ní běžet, ale nemohl jsem se pohnout.

,,Adriene, otevři oči.'' pomalu ke mě natahovala ruku.

,,Cože?'' nechápu.

,,Adriene, probuď se.'' z očí jí začali téct slzy.

,,Co tím myslíš?Já jsem vzhůru!''

,,Adriene, neopouštěj mě.Nenechávej mě tu!'' začala až hystericky křičet.

,,Marinette!'' zakřičel jsem.Ucítil jsem ruku a rychle jí natáhl.Chytil jsem jí za ruku co ke mě natahovala.
Najednou zmizela a bílí prostor ze začal lámat jako sklo a padat někam dolů.
Zavřel jsem oči a zase otevřel.

Najednou jako bych se koukal na film.
Ležím na silnici, kolem mě je spousta krve.Vedle mě klečí Marinette a brečí.Vedle auta co stojí kousek ode mě stojí muž co telefonuje.O davu lidí ani nemluvím.

,,Adriene!Prosím neusínej!'' zoufale křičí Marinette.

,,Neboj, neusnu.'' zašeptal jsem.

,,Adriene!'' zakřičí hlasitěji než předtím.

Nedokážu se ovládat, moje víčka se pomalu zavírají.Chce se mi tak moc spát.Jsem tak unavený.
''Nemůžeš usnout!Nemůžeš tu nechat Marinette!'' křičí na mě můj vnitřní hlas.

,,Promiň Marinette.'' zašeptám.Už se neudržím a usnu.