kapitola 30

382 37 2
                                    

Violetta

*Po snídani jsem zamířila do svého pokoje a všimla si že mi všechny holky byly v patách*

Lu: Violetto zastav!

*Zastavila jsem se, otočila jsem se, a pohlédla na šest zvědavých obličejů*

C: To to bylo?

La: Princ pro tebe přišel?

N: O čem jste si povídali?

*Ptali se mě na další a další věci že mi z nich začalo zvonit v uších*

V: Přestaňte! Potkali jsme se na chodbě tak jsme došli spolu, jasný?! Teď mě nechte jít do mého pokoje.

*Rychle jsem došla do svého pokoje a uvědomila si co jsem způsobila. Udělala jsem scénu před všema holkama a možná mě slyšela i královská rodina... abych se uklidnila, posadila jsem se ke klavíru a začala hrát. Tohle je jedna z věcí co tu zbožňuji. Po zbytek dne jsem s nikým nemluvila. Snažila jsem se jim vyhnout, abych se nemusela podívat do jejich očí. Cítila jsem se zahanbeně. Chtěla jsem mluvit s Leónem ale ten nikde v dohledu.*

-ráno-

*Vešla jsem do salónu a sedla si na židli vedle Fran která mě chytla za ruku*

F: Všechno fajn?

V: Asi ano... chci se omluvit za včerejšek. Ale ony se nenechaly odbýt

F: Já vím. Mluvila jsem i s Cami, kterou to taky mrzí.

*Cami, Ludmila a Lara vešly do místnosti a posadily se na svá místa.*

C: Vio, promiň za ten včerejšek.

V: To je v pořádku... byla jsi zvědavá a-

*Zničeho nic dovnitř vtrhla Gery s úsměvem*

G: Hádejte co?

Lu: Co?

G: Včera jsem byla na rande!

F: Ona byla na rande s princem?!

C: Ale Fran no tak, uklidni se.

*Naty nepřišla do salónu, ani na snídani. To znamená že ji León poslal domů. Seděla jsem na posteli a myslela na Naty když někdo zaklepal na dveře. Lucie otevřela a uklonila se. To musí být León.*

Lucie: Ano, je tu, vaše výsosti

*Princ vešel dovnitř a služebné odešly. Sedl si na své obvyklé místo*

V: Kde jsi byl včera? Po snídani jsi zmizel a neukázal se až do rána!

L: Byl jsem se svým tátou. Pracoval.

V: Takže neviděl co jsem včera udělala?

L: Ne. Co jsi provedla?

V: Křičela jsem na holky. Protože byly moc zvědavé proč jsme vešli spolu!

*Slyšela jsem jeho výsměch. A hodila po něm polštář*

V: Nesměj se!

L: Promiň

V: Poslal jsi Naty domů?

L: Ano. Moc jí chyběla sestra. Škoda že nevím jaké to je.

Královský HlasKde žijí příběhy. Začni objevovat