Královský Hlas

kapitola 79

Violetta

*Vojáci mě odvedli do místnosti se železnými dveřmi. Tady jsem nikdy nebyla. V místnosti jsem nebyla sama. Stála jsem mezi hosty, urozenými. Když mě spatřila Lara, přiběhla ke mně a objala mě*

La: Díky bohu, že jsi v pořádku. Kde je León?

V: On... tam zůstal.

La: J-jsem si jistá, že bude v pořádku. Teď si sem pojď sednout

V: Ne. Musím se pro něj vrátit.

La: Nic se mu nestane. Neboj se.

*Nemohla jsem na něj přestat myslet. Nedokázala jsem se ovládnout. Začala jsem být hysterická a ignorovala vsechny, kteří na ně zírali*

V: Ne! Potřebuji ho tady! Nechci, aby zemřel!

La: Počkej, až přestanou střílet. Pak tě nechám odejít.

V: D-d-dobře...

*Posadila jsem se ke dveřím a poslouchala. Výstřely nepřestávaly, byly slyšet lidské výkřiky. Kolik lidí zemře?*

...

*Uběhly hodiny, a já pořád seděla na svém místě u dveří. Zničehonic výstřely přestaly. Dveře se otevřely,  já jako jediná vyšla ven. Ostatní zůstali v bezpečí místnosti. Na chodbě bylo rozbité sklo, kusy roztrhaných závěsů, povalené lampy. Krev na stěnách a podlaze. Rychle jsem přiběhla do nemocničního křídla a podivala se na chaos, co tam panoval. Lidé pobíhali sem a tam, snažili se jeden druhému pomoct, leželi i na podlaze. Bylo jich mnoho, ale Leóna jsem nenašla. Ne... to neni možné... jestli neni tady...*

??: Koho hledáte, slečno?

V: Princ je...

??: Tady není. Je ve svém pokoji.

*Vyběhla jsem do jeho pokoje jak nejrychleji mi nohy dovolily. Vtrhla jsem dovnitř a uviděla Leóna v posteli, už ošetřeného. Začala jsem plakat, hned jak si mě všiml a naklonil se pro objetí*

V: Strašné jsem se bála. Už mě neopouštěj.

L: Vio, můžeš prosím otevřít ten šuplík?

*Otevřela jsem šuplík a podala mu krabičku, která tam ležela. On ji otevřel a já uviděla... prsten.*

L: Nemohu se hnout z postele, tak hádám, že to budu muset udělat takhle. Vezmeš si mě, a staneš se tak mojí ženou a královnou?

*Bez odpovědi jsem ho políbila.*