Královský Hlas

Epilog

León

L: Vio! Je čas jít!

V: Dobře, dobře, už jdu

*Zakřičela na mě z druhého konce chodby a přiběhla. Vypadala krásně, jako každý den. Chytil jsem ji za ruku a pomohl nasednout do auta. Posadil jsem se vedle a řidič vyjel ven z paláce*

V: Nemohu uvěřit tomu, že jedeme na svatbu Francescy s Diegem. Jsem moc ráda. A to všechno díky tobě.

L: Mě?

V: Věděl jsi o nich. A stejně je nechal jít bez trestu. Já věděla, že jsi dobromil. Ale... jedna věc...

L: Povídej

V: Co se stalo mezi tebou a Larou?

L: Chtěla jsi odejít a... stejně su začala ona.

*Violetta mě praštila do paže a zamračila se na mě*

L: No tak, má královno, nebuď taková.

V: Taková? Jaká že jsem?

*Překřížila ruce a dělala, že je naštvaná. Po chvilce zírání jsme se oba zasmáli.*

V: Jsem ráda, že jsi mě neposlechl, když jsem chtěla, abychom byli jen kamarádi

L: Já také.

V: Proč jsem se ti vůbec líbila? Jsem obyčejná vesničanka. Proslovy jsem měla ze čtvrtky takové, co Ludmila, nebyla jsem milá, jako Cami, ani hezká, jako Naty

L: Byla jsi upřímná a chtěla to nejlepší pro ostatní

V: Možná až moc upřímná

L: Máš pravdu, při prvním setkání moc upřímná

*Zasmáli jsme se při vzpomínce na naše první setkání u ní v pokoji. Za naším příběhem je víc, než jen upřímnost. Od té doby, co jsem jí první den odnášel do postele, jsem se na jinou nedokázal dívat tak, jako na Violettu. To, že mě nechtěla, se mi na ní líbilo ještě víc. Někdy je to s její tvrdohlavostí těžké, ale já mám také své mouchy.*

L: Miluji tě

V: Já tebe taky.

K O N E C