Bieber's Secret Girl(cz) ✔️

3. Část

Zpět v přítomnosti:
Zvoní budík. 6:15, 6:45, 7:20. A SAKRA, dnes je vlastně pondělí.

Vyběhnu z postele a co nejrychleji se snažím nachystat do školy. Vyčistím si zuby a nalíčím se. Doma ještě všichni spí, ale že bych se snažila nedělat rámus? Tak to vůbec.

Popadnu batoh, klíčky od auta a za 15 minut konečně parkuji u školy. Cestou do školy opět musím čelit pohledům nechutného Stuarta Edwardse a jeho bandy fotbalistů. Jen aby jste byli v obraze s jakými idioty sdílím třídu.

Jakmile se dostanu do prostor chodeb a najdu svou skříňku, zděsím se nad učebnicí zeměpisu a ihned mi proběhne hlavou obraz naštvané paní Colinsové minulý pátek a její výhružná věta ,,V pondělí zkouším a ani Bůh vám nepomůže, Dacani!".

Ihned poté se zděsím nad lístečkem, který je popsán slovy ,,Pondělí - test biologie". Radši rychle popadnu sešit, učebnici fyziky a skříňku zavírám. Jelikož pan profesor Nerson chodí skoro vždycky pozdě a obzvlášť, když je pondělí, vytáhnu si mobil, zapnu mobilní data a už koukám na instagram.

Jelikož většina stránek, které sleduji, jsou fanpages o Justinu Bieberovi, první, co vidím, jsou novinky.

,,Slavný zpěvák Justin Bieber se po rozchodu stále nevzpamatoval. Nikdo ho už týden neviděl vyjít z jeho domu v Calabassasu."

,,Uvidíme, jak bude vypadat Justin Bieber na charitativním koncertě, jehož účast potvrdil včera přes svůj twitterový účet. Po dalším zlomeném srdci se zatím veřejnosti neukázal."

,,Mladičký zpěvák Justin Bieber (21) prodělává své nejspíš nejhorší období. Co světu, a hlavně ženám, udělal tento talentovaný umělec, že ho nevidíme šťastného?"

Život je boj. Nespravedlivý boj a nikdo si nezaslouží nic takového. Kdyby nebyl slavný, aspoň by to nikdo nerozmazával. Takhle se on i každá celebrita musí cítit stokrát hůř.

Počkat, četla jsem charitativní koncert?

,,Dobré ráno, třído," ale ne, teď už nezjistím, o co jde.

•••

Hodina se vlekla jako sopel z nosu, zeměpisářka byla dnes abnormálně nepříjemná a biologii mi nadiktovala Lucy.

Lucy je moje kamarádka. Je to jediný člověk na této škole, se kterým se dá bavit a taky s ní sedím v lavici. Vlastně biologie je jediná učebna, kde jsou staré lavice po dvou, jinak jsou všude jednomístné stolky. Je to pro mě určitá výhoda, protože po zkušenostech s nynějším kolektivem jsem ráda, že můžu sedět sama. Jednoduše, lidi jsou tu škodolibý svině.

•••

Nastala doba oběda a Lucy odešla po čtvrté hodině k zubaři, tudíž mě tu nechala samotnou. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak na mě všichni koukají, ale nakonec jsem využila, že tu Lucy není a hned se koukla, co se psalo o tom charitativním koncertu. Okamžitě jsem o tom psala mamce, jelikož ona mě v tomhle ohledu podporuje nejvíc. Bohužel mi odepsala, že si to teď nemůžeme dovolit. Byla jsem zklamaná, nebudu vám lhát, ale taky je pravda, že nemůžu mít všechno.

Po obědě jsem vyjela domů, kde ještě nikdo nebyl, takže jsem mohla poslouchat písničky nahlas, nebo jsem aspoň chtěla. Dlouho mi to ale nevydrželo a za chvíli byl slyšet křik.

,,Jsem doma!" ozvala se mamka a když jsem seběhla schody dolů, měla velice zajímavý úsměv na tváři. Snažila se tvářit normálně, ale tak jak já to mám po ní, ani ona nedokáže nic dlouho skrýt.

,,Mami, stalo se něco?" nervózně jsem se zasmála a sešla schody.

,,Ne." jednoduše odpověděla a odešla s nákupem do kuchyně. Nedalo mi to a samozřejmě jsem šla za ní.

,,Mami, co se děje?" teď už jsem zadržovala smích.

,,No tak dobře, no," vypískla mamka a bylo vidět, že by to stejně déle nevydržela ,,mělo to být překvapení. Máš příští týden ty narozeniny a tak jsem v práci sehnala propůstku na ten charitativní koncert! Na toho Beibera!" sršela z ní radost a já ji málem uškrtila. Nakonec jsem jen vydechla a radši trochu ustoupila, abych po ní hned neskočila.

,,Je to Bieber, ne Beiber, mami. BIEBER!" zalekla jsem se nad mým hlasem a na mamce bylo poznat, že už se znova nesplete.

,,Dobře, dobře, promiň. Takže tady to je, zlatíčko," sáhla do kabelky a najednou mé oči spatřily světlo světa. Svatý grál. Můj život měl opět smysl. Všechny nervy v mém těle byly najednou v pozoru. Zatímco mé oči se plnily slzami.

,,Myslíš to vážně?" sedla jsem si za bar na vysokou židličku a musela si jednou rukou podepřít hlavu.

,,Smrtelně. Tatínek to teda ještě neví, ale nikdy jsi od nás nedostala žádný pořádný dárek a za všechno, co děláš, i když nemusíš, si to zasloužíš." políbila mě na čelo, do mých zpocených dlaní vložila nejcennější kus papíru, který jsem kdy držela v ruce a odešla. Nechala mě tu napospas mým myšlenkám a to rozhodně neměla dělat. Teď už jsem jen odpočítávala dny, jedla výhradně boloňské špagety, nosila jen fialovou a umírala touhou konečně vidět toho nejdokonalejšího a nejpodstatnějšího muže mého života.

To jsem ještě nevěděla, že bude doopravdy nejpodstatnější.