The luck || h.s. ✔

"Miluju tě"

Dylanovi narozeniny - sobota

"Kdy přijde Harry?" Zeptal se mě Dylan, ptá se mě pořád dokola "Dylane, já nevím, neřekl mi, kdy příjde, ale příjde, ano?"

"Co když nepříjde?" Zeptal se smutně, sakra proč si musel Harryho tak oblíbit? No nic, jdu mu zavolat. Šla jsem před dům, tam byl celkem klid, abych mohla volat. Stála jsem u zdi, abych kdyžtak nebránila vstupu.

Párkrát to píplo, než to zvedl "Harry, prosím, řekni, že jsi alespoň na cestě, Dylan se na tebe pořád ptá" ale nic se neozývalo, podívala jsem se, jestli vůbec voláme, no jasně. Musel to típnout. Už to řešit nebudu, prostě se otočím a půjdu zpátky. Taky, že jsem se otočila, ale narazila jsem do někoho. Cítím.. Harolda.

"Mohl bys mi vysvětlit, proč mi to típáš?" Zeptala jsem se ho, když jsem se podívala do jeho tváře.

"Jenom jsi přijela ze služebky, vypařila jsi se jako pára nad hrncem z domu a ani si se mnou nemluvila. Mám právo ti to típat." Ušklíbnul se

"Mluvila jsem s tebou" řekla jsem mu na svou obranu. "To, že jsi mi odpověděla na otázku - jak ses měla, jsi mě objala a řekla, že bylo fajn, pak jsi zmizela" řekl mi

"Ale objala jsem tě" řekla jsem mu a chtěla jsem jít zpátky do domu, ale zastavil mě v půli cesty.

"Ale do náruče jsi mi měla vletět hned, jak jsme byli na letišti" řekl mi, dělal uraženého.

"Ježiši! Tak moc ráda tě znovu vidím, lásenko!" Utíkala jsem za ním a skočila mu do náruče, hned mě chytil.

"To jsi mohla udělat hned, nevím, kde to vázlo" zamrmlal a pořád jsme se tam tak objímali, vlastně.. mě držel ve vzduchu v objetí.

"Tak jo, stačí, pojď konečně za Dylanem" řekla jsem, tak mě pustil na zem a šli jsme společně dovnitř. Harry šel za Dylanem a já jsem zase šla vyprovodit Waldena ze spárů mého dědečka.

"No doufám, že jste spolu šťastní" mávl děda rukou a usmál se. "Řekla bych, že jsme, ne?" Usmála jsem se na Waldena a objala jsem ho jednou rukou, stáli jsme vedle sebe. Děda šel zase najít babičku, která by měla být někde s mamkou.

"Co jsi dělala venku s Harrym?" Zeptal se hned, když děda odešel. "Proč se ptáš, žárlíš?" Měli jsme spojené ruce, jen jsem se od něj trochu odtáhla a on si mě přitáhnul zpátky k sobě.

"Jen.. trochu" přiznal "trošku víc" pokývala jsem hlavou s úsměvem, když si to konečně přiznal za těch pár měsíců.

"Ale stejně nevím proč, vždyť-"

"Vždyť je to jen kamarád?" Skočil mi do řeči "to moje ex říkala taky a skončilo to blbě" řekl mi "ale prosímtě.. všechno je v pořádku" byli jsme vlastně oddělení od všech, měli jsme od nich odstup, byli jsme sami v obýváku, ostatní byli na zahradě.

"Já jen.. miluju tě, Lily. A nechtěl bych o tebe přijít" řekl mi, celou dobu se mi díval do očí. Poprvé mi to někdo řekl.. teda kromě rodiny.

"J-já-" "Lily máš jít za tvou mamkou" vyrušil mě hlas Harryho, který mě vlastně zachránil. Hned jsem vyletěla z místa jako raketa za mamkou. Nevěděla jsem jak mám odpovědět. Byla jsem zmatená, asi.. ho miluju? Já nevím! Nevyznám se v tom!

"Lily, prosím, naskládej na dort ty svíčky a zapal je, pak je tam táta odnese" řekla mi, pokývala jsem hlavou, že rozumím.

______________________________

Celý den až do večera jsem byla zmatená, nevím, co se stalo, ale od toho okamžiku, kdy mi Walden řekl.. to co řekl se cítím.. jinak.

Pár talířů co jsem odnesla ze zahrady sem do kuchyně, odložila jsem je na linku vedle dřezu. Obmotaly se kolem mě ruce. Miluju Waldenovi dotyky.. miluju to, jak mě obejme.. miluju jeho polibky, miluju to, jak spolu usínáme. Asi.. miluju jeho.