The luck || h.s. ✔

"Tenis? Jo, proč?"

"Dneska jsi přišla brzo, jsou tři hodiny odpoledne" řekl mi Harry, když jsem si sundala boty. "Jo, půjdu do fitka, jdeš taky?" Zeptala jsem se

"Ehm.. jasně" řekl a vstal z gauče, než jsem přišla, tak se díval na televizi. "Tak se běž obléct, jdu taky" zamrmlala jsem.

________________________________

Harry řídil, protože.. prostě chtěl, řekl mi, že jsem nějaká rozrušená a tak nemůžu řídit.

"Tak povíš mi co se stalo?" Zeptal se mě. "Jo.."

"Takže představ si, že bychom byli pár.." Harry kývl, tak jsem pokračovala "vadilo by ti, kdybych dala přednost svému bratrovi před tebou?" Zeptala nsem se

"No.. celkem vadilo, protože se s tvým bráchou už znám, asi bych ti navrhl, že máš být se mnou i s ním dohromady" řekl mi "Dobře, ale kdyby jsi ho ještě neznal a byli bychom spolu pouhý měsíc?" Upřesnila jsem otázku.

"No asi bych se naštval, protože chápej, náš vztah by byl jiný, než ten, co máš s Waldenem. Ale nenuť se do něčeho, co nechceš. Když mu nechceš představit Dylana, tak mu ho nepředstavuj" řekl mi Harry "díky.." ale počkat.. "jak jsi myslel to, že náš vztah by byl jiný než můj s Waldenem?"

"No to je jednoduché. My jelikož se známe lépe, jsme dobří kamarádi, víme o sobě i kdy jdeme na záchod, zatímco s Waldenem se neznáte ještě tak dobře, nemáte tak dobře vyvinutý vztah, se mnou se chováš přirozeně, protože víš, že mi můžeš věřit, zatímco Waldenovi ještě tak moc nevěříš" řekl mi svou teorii, vlastně má pravdu.

"Tak.. kdy jdeš s bráchou někam?" Zeptal se mě "zítra" řekla jsem mu "pohádali jste se?" Zeptal se mě "tak trochu" řekla jsem

"A proč jdeme cvičit?" Zeptal se "protože když jsem naštvaná, vytočená nebo zmatená, chodím cvičit, abych to ze sebe dostala ven" řekla jsem mu "aha, to musíš být pořád, když máš viditelné břišáky" zasmál se "nezáviď mi je" řekla jsem se smíchem

"Pff, taky jsem měl, možná tam ještě někde jsou, ale neuvidíš je jen tak, jsou moc plaché, snadno se vylekají a zdrhnou" řekl mi, pokroutila jsem jen se smíchem hlavou, protože je fakt dílo..

"Tak vystupovat" zaparkoval "umíš hrát tenis?" Zeptal se mě, když jsme šli do budovy. "Tenis? Jo, proč?"

"Mohli bychom si někdy zahrát, nikdo z kluků to totiž neumí a já nemám s kým hrát" postěžoval si "tak jo" řekla jsem "Máš něco zítra na práci od jedné hodiny?" Zeptala jsem se "ne, proč?" Zeptal se "nechtěl bys naučit Dylana tenis?" Zeptala jsem se s úsměvem "a ty budeš kde? S Waldenem?" Zeptal se a mírně se zamračil "ne, chci být s Dylanem, kdybych s ním nechtěla být, tak ho nechám mamce" řekla jsem mu

"Takže bys hrála taky?" Zeptal se "určitě" usmála jsem se "tak dobře" řekl s úsměvem. "Vážím si toho, děkuju" řekl mi "za co?" Zeptala jsem se zmateně.

"Za to, že můžu být s tebou i s Dylanem" usmál se "má tě rád" pokrčila jsem rameny a usmála jsem se "a ty?" Zeptal se mě "ty to dobře, víš, jen to chceš slyšet" zasmála jsem se "no tak to řekni" řekl mi

"Já i Dylan tě máme moc rádi" řekla jsem "aw, ty jsi tam dala i slovíčko moc" zaculil se "taky vás mám moc rád" usmál se "tebe nejvíc" mrkl na mě.

_______
"Proč tak čumí?" Zeptal se mě tiše Harry, když jsme vešli do posilovny ve sportovním oblečení.

"Co se divíš? Jsi tu se mnou" řekla jsem mu "no a?" Zeptal se "nevidíš moje neodolatelné tělo?" Ukázala jsem na sebe, dělala jsem si srandu "pravda" řekl, chytil mě za ruku vedl mě k běžícím pásům.