Nová služebná?

17.

Poslouchal jsem ho a stále nechápavě sledoval. "Ale...já neumím hrát. Nevím, jak se chovat v...takové společnosti. Jsem jen služka." Zamumlám a sklopím hlavu.
"Co kdybych vás třeba nějak ztrapnila?" Dodám pak tiše.
Ano, ano! Chci to udělat! Mohl bych se k němu tulit! Ale...co když to zkazím?
"Ráda...bych to pro vás udělala, ale opravdu se bojím, že to zkazím."
Kňuknu pak. Toho se bojím ze všeho nejvíce.
Pak by mě nemusel mít...co, rád? To nemá ani tak, ale mohl by mě vyhodit. A já bych přišel o vše. Nejen o peníze, ale i o kontakt s ním.

Lehce jsem se zasmál tomu jak panikařila. Znamenalo to, že když ji dostatečně přemluvím tak by se mnou i šla.
„za týden se dá naučit tolik věcí." řeknu s menším úsměvem. Potěšilo mě to, že uvažuje nad tím že by to přijala ale při tom ví jak se má chovat, že to není moc správně.
Taky mi to přijde že by to bylo normálně pod moji úroveň, ale teď ne. Teď jsem ji chtěl mít u sebe. A nikdo krom Ashley neví že Natálie je vlastně má služebná.
„nemate co zkazit Natálie. Moje asistentka Ashley by vám vysvětlila všechno potřebné." je na ní ve všem spoleh a vlastně i mě naučila dobrým mravům. Nebýt ní nedokázal bych skrývat některé emoce.
„a i kdyby náhodou jste něco pokazila tak se nic nestane." řeknu. Byl bych označen jako ten s tou nešikou, ale pro ni bych to klidně zvládl. A pokud kývla tak by to znamenalo, že by jela každý den se mnou do práce a já bych jí měl na očích.
Prosím ať to přijme. Chci mít jeden den s ní jako její partner. Jako někdo kdo je s ní na stejné úrovni. I když mě asi moc nemá v lásce tak jeden den její lásky a budu spokojen. Doufám.

Nevěděl jsem, co na to říci. Jako ano, něco už jsem věděl, jako jak se chovat a tak. Párkrát jsem na večírcích pro snoby obsluhoval a pohyboval jsem se mezi těmi bohatšími, ale...tohle bylo jiné.
Teorie a praxe se dosti lišily.
Zvládl bych to? Navíc zase...jsem kluk. I tak jsou má ústa rychlejší než mozek. "No...tak dobrá."
Souhlasím pak.
Rukama sevřu lem sukně a koleny stále mírně šubruji o sebe.
Ah, do čeho jsem se to uvázal?
Asi se picnu. A co oblečení?
Jaké budu mít?
"A...a pomůže mi i vaše...vaše asistentka...nakoupit? Oblečení? Nebo pojedete vy?"
Zeptám se pak a zrak upírám na svá kolena. Je divné už to, že jsem neřekl hned ano.
Každá služebná by po tom hned skočila. Ale já ne. Já prvně ani pořádně nevěděl, co říci.
No, taky to má důvod.
Taky mě zajímalo, jak to pak bude dál. Co když budou chtít jeho přítelkyni, alias mě, vidět ještě někdy? Ach, asi se z toho zblázním.

Srdce mi poskočilo štěstím. Myslím, že za poslední dobu jsem nebyl šťastný jak teď. Oči mi úplně zářili. Nejradši bych ji štěstím objal. Ale nemohl jsem. Bylo by to pro ni určitě nepříjemné.
Ale i tak vypadá, že ji to hodně tíží. Udělal jsem špatně, že jsem se zeptal? To je jí tak nepříjemné být se mnou. Velké štěstí bylo ta tam.
„to je na vás, klidně to potom můžete probrat s Ashley když vás bude vlastně vyučovat." řekl jsem klidně. Už se těším co vyberou. Taky se dozvím její oblíbený styl. Doufám že to budou krajky.
„taky, počínaje zítřkem budete se mnou jezdit do práce kde vám Ashley bude dávat lekce. Dobře?" pokusil jsem se o úsměv. I tak se moc těším. Jednou jsem zkusil si už takto 'najmout' přítelkyni ale všichni na mě poznali, že ji od pohledu nenávidím. Teď že mě asi bude šířit jenom štěstí a nikdo nebude mít žádné narážky.
Cítil jsem, že každou chvíli se budu muset začít usmívat. Byl to jak splněny sen. I když z jsem se bál o ní, že ji to moc vadí. Doufám že si to i přes všechno užije. Nebo aspoň ty peníze které za to dostane.

Krátce na něj pohlédnu, ale poté sklopím pohled. "Já, no...asi bych byla ráda, kdybyste tam byl také, aby se vám šaty líbily a my k sobě ladili." Zamumlám a rozechvěle vydechnu.
Proč jsem sakra tak nervózní?! Ach, klid Natte, to se zvládne.
Pak ale řekne, že budu jezdit s ním do práce. "Ale co domácí práce? Mám vám vařit oběd přeci, když se vrátíte z práce." Řeknu pak a těknu k němu pohledem.
"A...mé vlasy?" Zeptám se pak a na prst namotám jeden z delších pramenů.
"Ta barva. Nevím, jestli je přípustná. Viděla jsem u žen z vyšších vrstev červenou, to ano, ale fialovou ne." Řeknu pak a nervózně si skousnu ret.
Opravdu mám obavy.

„dobře budu tam taky." pousmeji se. Mysli na mě. Klidně bych se nějak podle ní doladil, ale cítil jsem, že se takto o mě zajímá aby to bylo i mě příjemné. Ale je i jí? Vadí ji to? Nedělá to jenom kvůli tomu aby dostala ty peníze. Ale zatím neví kolik dostane. Tak. Proč je tak nervózní. Normálně by to ženská s takovým tím divným jekotem ale ona se zdá být jiná.
„uvaříte jakmile přijedeme. Je pro mě důležitější to abyste se naučila potřebné věci." řeknu. Dívám se jí do očí. Potřebuji vědět jestli ji to vadí. Jinak mě to celou dobu bude sžirat tak, že bych na ní mohl být hnusný. A to nechci. Chci se k ní chovat pěkně. Zaslouží si to.
„vlasy nejsou problém." musím se pousmát. Ji tíží i taková maličkost. „sestřičky jednou měli i růžové vlasy a nikdo to moc neřešil." řekl jsem menší argumenty. I kdyby měli něco proti jejím vlasům tak ji ochráním. Chci aby se cítila příjemně.
„vadí vám to?" zeptal jsem se tiše a se smutkem v očích. Nechtěl jsem aby byla smutná. Někde v nitru jsem chtěl slyšet že to nedělá jenom pro peníze. Ale určitě mě nenávidí. Nechávám se k ní dobře. Ale nechci se před ní přetvařovat. Sám jsem ji řekl ať mě vyřeší. Tak počkám na odpověď.

"Ah, dobrá. Tak já si dnes večer dopředu připravím maso, naložené. Ať to zítra dám jen na pánev." Zamyslím se.
Uleví se mi, když řekne, že vlasy nejsou problém. To je dobře, mám tu barvu rád a navíc...kdyby mi to zastřihli a obarvili na třeba hnědou...bylo by poznat, že jsem kluk. A to nechci.
Když se pak zeptá, jestli mi to vadí, pousměju se a lehce zavrtím hlavou.
"Nevadí mi to, naopak...jsem ráda. Těším se na to, jen se bojím, abych vám to nějak nepokazila. Jsem jen služka a...ach, bojím se toho. Že se mě budou vyptávat, že neudělám dobrý dojem na vaše rodiče a oni budou chtít, ať si najdete někoho jiného, že nejsem dost dobrá, chápete. A bude to úplně zbytečné."
Povzdechnu si pak a hlavu složím do rukou. Jo, to je také důvod, proč se toho bojím. "Bojím se, že vás nedokážu pořádně uspokojit." Dodám pak posmutněle. No...to vyznělo asi trochu divně, heh. Ale to jsem teď nějak nebral. Měl jsem plnou hlavu toho ostatního.

Jsem moc rád, že to uvažuje dopředu a nestojí za tím, že by tady měla zůstat. Celý den ji uvidím. Tak na to se fakt moc těším. To mě asi v práci ani nepoznají jak budu šťastný. „líbí se mi Vaše vlasy." zamumlal jsem bezmyšlenkovitě. Byl jsem šťastný natolik že bych jí dokázal říct cokoliv. Teda krom toho, že ji miluji. To jsem zapečetil, tuším že ke mně nechová stejné city jak já a nechtěl jsem aby mi zlomila srdce. Dá se říci že je má první láska. Ostatní byli vlastně jenom 'kamarádi' s výhodami. Nebo něco takového. Doopravdy ani nevím proč jsem s nimi byl. Asi jenom na zabití nudy. Nevím. Teď jsem ale cítil něco jiného. Příjemnějšího ale při tom bolestivého. Je tu tenká mezera mezi obrovským štěstím a neštěstím. „naučíte se některé základní odpovědi a jinak budu odpovídat já." asi bych ji měl nějak rozveselit. „to me přivádí k tomu. Co jste nenapsala do životopisu krom toho, že máte dvě fobie." zeptám se lehce přísně ale ne tak abych ji vylekal. Přišla mi to trochu jako dobré chvíle. Dozvím se o ní více. Lehce zrudnu když to řekne takovýhle způsobem. Na co to zase myslíš Edgare?! Okřiklo mě svědomí. Teď na to není dobrá chvíle. „prosím vás. Natálie." lehce jsem si povzdechl. Nemůžu ji říci, že mě ona nikdy nezklame a že asi bude pro mě andílkem napořád. Nikdy jsem se nezamiloval. Je to zajímavý pocit. No možná zamiloval ale ne tak že bych tomu až takto propadl. Napadlo mě ale něco co možná rozhodí ale já ji dokážu říci to co chci. Vzal jsem ji za dlaň, polibíl jsem ji jako princeznu. „i kdybyste něco zkazila nebo se vám něco nepodařilo, nebudu se na vás zlobit, když na sobě budete mít ty krásné andělské bílé krajkové kalhotky." Ušklíbl jsem se a radši se dal na odchod pryč. Protože jinak budu totálně rudý.Co jsem to zase řekl?! Jsem to ale idiot. Teď si o mě bude zase něco myslet. Rukou jsem se bouchl do čela a radši šel do pracovny.