Nová služebná?

81.

Bavil jsem se zrovna s tím moderátorem. Který vypadal, že má vše v malíku, ale potřeboval lehce v nějakých usměrnit a poradit. Ale hodně jsem se s ním v klidu pobavil a také mě nakonec i pozval na skleničku, i když se zdál být hodně ale hodně nervózní. Asi je tak stejně starý jak já. Je to zvláštní si takto povídat s někým kdo rozhodně nejde po penězích. Né jak ti chamtivý chlapíci co jsou všude okolo. Dobře se mi s ním povídalo a také jsem domluvil ať vyřeší tu oponu a ten klavír.
Mezitím ke mě přišla malá princeznička s tím, že chce najít velkou princeznu. Také jsem viděl Lauru jak se baví s nějakým dobře vypadajícím mládencem. Konečně je mezi lidmi. Baví se a vypadá nádherně.
„Pojď.. půjdeme jí pohledat."

Ashley
„Já vím.. jen.. jen.. to prostě není možné. Prostě.. aaaa.." vezme si do objetí polštář a zavrtá tam hlavu, je jí úplně jedno, že jsou na nějakém večírku, je neskutečně vytočená a celkově se cítí.. podvedená. Něco je jí kradeno.. Pořád nedokázala ale určit co.
„Nechci být sama.." zamručí nespokojeně a ještě více stiskne polštář.
Pak jí ale zarazilo jak reagoval na Edovu matku.. Vypadá to, že se vážně hodně chytli. Nebudou přítelkyně ani za málo.. Bude to těžké jak se dozví, že je to kluk.
Než stihne dál odpovědět tak se rozrazí dveře a ona div nevyjekne tím co vidí ve dveřích. Schová se do polštáře a pak jenom slyší jak se Natt loučí a nechává jí tam...
Samotnou..
S šelmou.
Samotná rudla po tom co se stalo. I tak se odhodlala a dívala se jí do očí. Sice nejistě ale i tak se dívala. Nechápavě na ni ale zamrkala „za co?" nechápala. Jako vždycky. Nedocházelo jí co chtěla Mia udělat a nechápala za co se omlouvá.. když ji nepřišlo, že dělala něco až moc špatně.. chtěla jí dát šanci.. aspoň malou. Jak Natt říkal.

Došel jsem do sálu a pár lidem oplatil pozdrav. Eh, neznal jsem je. Ale vůbec. A i tak mě zdravili. Bylo to proto, že jsem byl Edova 'přítelkyně'? Jistě ano. Chtělo se snad dostat do přízně? Nebo byli prostě jen milí? Ah, já nevím, a asi jsem to raději ani vědět nechtěl. Pro jistotu.
Došel jsem k baru a poručil si nějaký koktejl. Nechtěl jsem pít tvrdý alkohol, když pak máme hrát...ale ani jsem nechtěl být plně střízlivý. Složité, moc složité. Po můj bok se zařadil nějaký mladík a začal se vyptávat na různé věci. Dosti osobní věci. Nelíbilo se mi to. Byl to snad novinář? Odmítl jsem se s ním bavit, ale on naléhal dál. Nespokojeně jsem zavrčel. Lidé jsou občas opravdu otravní.

Mia
Schovávala se před ní. To jí snad nechtěla ukázat svou tvář, bála se? Ne, to není! Nesmí se bát...Mia nechtěla, aby se Ashley bála. To nebylo správné. Ne bát se jí. Opatrně k ní přešla a usedla vedle na postel.
"Za tohle." Špitne Mia a k Ashley se nakloní. Už neváhá, už sama sebe v hlavě nepřesvědčuje. Prostě ji políbí. Jemně, opatrně. Byl to jen takový motýlí polibek. Ale polibek to byl a ona na jejich rtech stále setrvávala.

Byl jsem táhnut malou princezničkou, která se rozhlížela ve velké hordě lidí, kteří se mě občas snaží zastavit. Nakonec se jim to tedy povede a malá princezna mě sice tahá za rukáv, že musíme jít ale mě zastavili velmi důležití lidé a já je prostě nemůžu odmítnout. I když se s nimi vážně nechci bavit.
Z jejich rozhovoru mě probere hlas Mi, která na mě vyjekne, že se na mojí princeznu lepí nějaký hlupák. Má docela ostrý jazýček. „Omluvte mě pánové. Musím jít za svou dívkou" pousměji se na ně.
A jdu za Nattem kdy mírně bouchnu na pult baru a objevím se vedle Natta. „Přejete si?" zavrčím ledově a jej si chytnu za bok. „Byl bych rád kdybyste byl tak laskav a odstoupil o několik kroků. Každý potřebuje svůj prostor nemyslíte?"

Ashley
Mia se k ní přibližovala. Nějak.. Nevěděla co má dělat. Nechtěla nic říkat. Byla tak nejistá a nesvá v její přítomnosti. Její oči.. její oči jí přiváděli k šílenství.
Postel se mírně prohnula, když si sedla k ní. Automaticky si k sobě přitiskla více polštář, kdy se chtěla ještě odsunout. Mia mohla přesně vidět jak je zranitelná. Ublížil by jí i motýl. Nechápala proč je tak vystrašená. Možná z toho jak se k ní nebezpečně přibližovala.
Už se chtěla zeptat za co? ale najednou ucítila něco. Tak jemné rty.. Vytřeštila oči a dívala se na ní. Co... co jí to popadlo?! Nedokázala se odtrhnout. Tedy až se její ruce samotné pohly a ona jí odstrčila. S tím, že si vzala k sobě polštář a jemně se třásla. „Ne.. ne ne.. to nemůže.. ja.. ne.." tiše šeptala. Vyvolalo to v ní menší vzpomínky na které nechtěla už nikdy si vzpomenout. A bohužel se jí to vrátilo ve špatnou chvíli. Oči jí už slzeli a ona u sebe držela pevně polštář. Celá se třásla více a více. Kdyby se k ní ale více přiblížila tak by se bála ještě víc. Potřebovala to zase schovat.. zase se uzavřít. nikomu to neříct. Nikdo to nemusí vědět. Vše je v pořádku.