Nová služebná?

41.

Byl jsem strašně rád, že mě objal. Jeho jsem se neštítil, štítil jsem se teď tech hraček.
Myslím, že...že pak mi to problém dělat nebude, ale teď to na mě bylo prostě moc brzy.
"Nechoď.." Zamumlám jen, ale to už odejde. Pak je ale zpět a já se na něj očima skelnýma od horečky podívám. "Bylo to...moc brzy. Vždyť včera to bylo poprvé, co jsi se mě dotýkal." Zamumlám a sám se k němu přivinu. "Dej mi prosím čas." Vydechnu pak. Ano, čas.
Kdyby mě aspoň varoval, že do mě chce cosi strčit, nebylo by to tak špatné.
"Není co odpouštět, vždyť jsi nic neudělal." Šeptnu pak a tváří se otřu o jeho hruď.
Ne, on nic neudělal. Vše bylo úplně v pořádku. To jen já...já.
Reagoval jsem přehnaně. Ale já se opravdu...ne. Bylo to opravdu odporné. Nevím, proč mi to tak přišlo. Vím ale, že kdyby mě varoval, bylo by to jiné.
"Buď tu prosím se mnou."
Požádám ho nakonec a pevně jej uchopím.

V očích jsem měl nehorázný smutek. Tak moc mě to bolelo, že jsem mu tomto ublížil. Měl jsem se ho zeptat. Jenže.. Přišlo mi to jako krásný nápad. Ale nedošlo mi, že je to jeho poprvé, že to nemůžu udělat jenom tak.
„já.. Promiň.. Nedošlo mi to.." zašeptám smutně a přitulím se. Oči se mi leskly smutkem. „dám ti tolik času kolik budeš chtít. Dobře? Jen.." mírně se mi zlomí hlas. „prosím... Neopouštěj mě." nechci být už sám. Ne teď, když jsem našel svou lásku. Chci pro něj všechno to nejlepší. A stejně to zkazím svou pošetilostí. Jsem nejhorší člověk.
„ale udělal." zašeptám a mírně si povzdechnu. Kdybych nic neudělal tak by tu neměl horečku že stresu a nebyl tolik roztřesen.
Mírně si jej k sobě přitisknu. Měl jsem se mu chuť stále omlouvat. Měl bych mu říct o své minulosti. Měl by znát všechno. Jenže.. Když reagoval na něco takového tak špatně tak.. Nemůžu mu to říct. Nedokážu to.
Když se to dozví tak mě určitě odkopne se slovy, že jsem odporný. Že už se mnou nikdy nebude chtít být.
Že prostě z mého života bude chtít zmizet. Toho jsem se obával nejvíce.
Stále jsem si jej k sobě tiskl. „nikam nepůjdu." zašeptám.

"Nic se nestalo. Prosím...už to neřeš." Požádám ho. Nechci na to myslet.
"Neopustím tě. Ať jsi jakýkoliv."
Slíbím mu. "Já...ty hračky zvládnu. Určitě. Jen...jen potřebuji čas." Myslím, že mi to pak nebude vadit. Určitě ne. Tím jsem si jistý.
A...není možné, abych ho upustil. Ať by byl jakýkoliv, chtěl bych být s ním. Avšak pak k němu zvednu pohled a přimhouřím oči.
"Hehé, babičko, pročpak máš tak velká očka?" Zeptám se s tichým smíchem. Má nějaké velké oči.
Možná to je tou horečkou.
Zatáhnu ho, až společně padneme ze sedu do postele.
Tak, takhle je to mnohem lepší.
"Už vždycky budeš se mnou, nepustím tě." Uculím se na něj, když řekne, že nikam nejde.
Ne, nepůjde. Nepustím ho. Nedám ho. Je jen a jen můj. Se vším všudy.

Jen kývnu. Nedokázal bych říct ani jednu souvislou větu. Musel bych se v ní několikrát omluvit. Bylo mi to fakt hodně líto. Neskutečně líto.
Je má první láska. Nechci aby se to pokazilo. Proto se tak obávám.
„dobře." zašeptám, když mi řekne, že mě neopustí ať jsem jakýkoliv. Ještě ale neví co jsem zač. Nemůže to přesně vědět.
„počkám jak dlouho budeš chtít. Vážně. Promiň. Přehnal jsem to." zašeptám. Chci aby to věděl, to že je mi to fakt líto.
Vystrašilo mě to. To jak se zachoval. Jakobych měl před sebou smrt.
Zvednu hlavu a nechápavě zamrkám. „abych tě pořádně viděl." odpovím skoro automaticky. Aniž by mi to došlo. Pak jsem se mírně usmál.
Když spadnu za ním do postele tak mi mírně stres ustoupí, ale stejně se pořád bojím. Jen. Dávám to méně najevo.
„já s tebou taky." zašeptám a přitáhnu si ho k sobě.

"Nemluv o tom. A neomlouvej se, nebo se k tobě nebudu tulit." Varuji ho.
Nechci, aby se tam omlouval, nelíbí se mi to. On za to nemůže.
"Mhh, a tak veliký nos? A co ta ústa? Hmm, slaďoučká ústa...chtěl bych je cítit na těch svých."
Zamumlám a zvednu k němu hlavu, aby mě mohl políbit na rty.
Chci, aby mě líbal. Chci ho cítit.
Zatím takto, později....i více. V sobě.
I ty hračky bych rád zapojil, ale opravdu...potřebuji čas.
Nebo aby mě aspoň varoval, to mi bude bohatě stačit.