Nová služebná?

19.

Nechápavě jsem k němu zvedl pohled, když začal o domácím studiu. Jo, opravdu to v téhle situaci vyznělo divně. Pak to ale naštěstí více rozvedl, ale já na něj stejně stále nechápavě koukal.
Nechápal jsem to, vůbec.
"Omlouvám se, ale to...nepůjde. Nemám na to dostatečné finance." Odmítnu pak.
Propustí mě a já se lehce pokloním. "Děkuji, kdybyste mě potřeboval, budu u sebe." Dodám pak a odcházím. Avšak neodpustím si ještě jeden pohled na jeho tělo.
Ne, fuj Natte. Zlý Natt. Nesmíš.
Ach, opravdu nesmím, je to můj zaměstnavatel.
Možná...možná bych od něj měl odejít dříve, než zjistí, co jsem zač. Na místě se zastavím a vrátím se zpět. "Myslíte, že bych si...mohla zavolat od vás z pevné? Nemám...telefon." Požádám ho a při poslední větě sklopím pohled.
Je to trapné, v mém věku má telefon snad každý, jenže já vše investoval do sestřičky a mamky. To pro mě bylo důležitější než nějaký mobil.

Zvedl jsem jedno obočí. Takže ona nemá ani mobil. To vyřešíme. Vždyť jenom. Měla by si užívat života a ne tady otročit pro mě. Lehce jsem si povzdechl. „chvíli tady počkejte." řeknu a zvednu se.
Projdu bezmyšlenkovitě kolem ní. Může vidět mě v celé kráse. Teda až na ten ručník. Došel jsem do své pracovny. Kde jsem v šuplíku vyhrabal měsíc starý model jednoho telefonu.
Asi bych se měl obléknout. No.. Za chvíli.
Došel jsem za ní a podal ji mobil i se simkou. „je váš." usmeju se na ni. „chci abyste si ho vzala. Bez námitek." řeknu docela hrozivejsim tónem.
„a s tím studiem jsem to myslel tak, že bych vám to platil. Pokud nemáte moc sourozenců tak klidně i je. Ale musel bych je aspoň jednou vidět." řekl jsem. Byl jsem nějak na měkko z ní, když jsem zjistil ze nemá dobrý život.
Jak jsem říkal chci být na ni hodný. Prostě. Chci aby mě viděla i v dobrém světle. Byl bych moc rád kdybych ji zlepšil život.
Když se nad tím tak zamyslím. Ona mě v průběhu pár dnů dokázala změnit od základu. Spíše moje smýšlení od ní.
„máte možnost studovat. Nepromarněte to." řeknu lehce smutně. Nechci aby si zkazila život tím že tu bude chodit v sexy kostýmku. I když je to úžasné. Vypadá nádherně. Asi si ji tady zamknu. Ale ne do malého prostoru a vždy s lampičkou. Nechci ji vyděsit.

Sledoval jsem, jak někam jde a nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Stále více a více jsem ho přestával chápat.
Pak mi ale dal mobil a já už už otevíral ústa, že odmítnu, ale jeho další slova mě zastaví. "Ale...ale až u vás budu končit, vrátím vám ho. Děkuji."
Zamumlám. Už jsem se chystal odejít, ale to začal o tom studiu. Nechápal jsem to. Vůbec. Tohle....nejde. Jsem jen služka. Nebo má snad něco v plánu? Ano, je to lákavé, ale nevím, co si o tom mám myslet. Proto sevřu mobil a zakroutím hlavou. "Ne, děkuji. To nemohu přijmout. Jsem jen služka. Nic víc. Prosím, už...takové věci neříkejte." Požádám ho a se sklopenou rychle odejdu k sobě do pokoje. Ne, nejde to. Kdyby zjistil, že jsem kluk, mohl by po mně chtít vše vrátit, a kde bych na to já vzal peníze? Navíc...nebudu peníze investovat do sebe. Mně tenhle život nevadí. Musím se postarat hlavně o mámu a sestru. To je pro mě nejhlavnější.

Lehce jsem zesmutněl když řekla že bude někdy končit. Vím že to jednou přijde, ale od ní to znělo tak.. Bolestivě. Nechtěl jsem aby to řekla, ale stejně to řekla.
Lehce jsem povzdechl a neodpověděl.
Když ale řekla to s tím, že je pouhá služka tak ve mě něco hrklo. Cítil jsem jak se od ní hodně vzdaluji. Teda spíše se vzdalovala odemne. A ještě poslední slova. Nikdy už nemám nic takového říkat. Nedokázal jsem nic říci. Jakoby mnou projela studená vlna.
Jenom jsem ji sledoval jak odchází. „jsi víc než služka..." zamumlal jsem.
Má šťastná nálada přešla. Ale stejně jsem musel Ashley zavolat ze přijede za mnou zítra do práce. Šel jsem tedy do pracovny a docela dost praskl dveřmi. Neřešil jsem to. Měl jsem hodně proměnlivou náladu. Když už je teda ta 'služka' tak by si měla zvyknout.
Vzal jsem telefon a zavolal jsem asistence. Ani neslyšela říct slovo a já na ní vybalil tu dobrou novinu, jenže hodně smutně. „co se děje?" zeptala se opatrně. Vylíčil jsem ji docela dost situaci. Co se stalo a taky jak jsem se citíl. Docela jsem občas křičel. Doufám že to neslyšela. Zněl jsem hodně zoufale.
Propadl jsem jí ale při tom ji milovat nemůžu. Kdybych ji to řekl, tak by asi odpověděla stejně jak před tím. „co mám dělat?!" zeptal jsem se už fakt zoufale a docela nahlas. Přitom jsem se sesunul na stůl.