Nová služebná?

92.

  Když se zeptal na tu ženskou tak jsem se musel v duchu usmát, protože docela dost... jí zranil. A když jsem si to vybavoval celé tak vlastně střílel velmi.. přesně. Nebyli to jenom náhodné střely, které by jen tak odhadoval. „Žije." řekl jsem klidně. Proč ho zbytečně zabývat dalšími informacemi.. Netušil jsem jak se mám teď k němu chovat a to byl ten největší problém. Vážně jsem nevěděl..
Když jsem ale viděl jeho skoro až těžké nadechnutí a zavření očí.. lehce jsem se lekl. Bohužel při dalších jeho slovech jsem chtěl hned vstát a jít zničit toho člověka. Takže on.. byl to on.. on za to všechno mohl. Ale než jsem stihl něco namítnout.. jako ve stylu, že ho zničím, tak mluvil dál. A já popravdě jsem mu nechtěl věřit. Né když jsem sám viděl co s ním dělalo to, že viděl otce a teď.. měl jsem pocit, že ho obhajoval. „Říkáš, že ti opakoval, že přijdu?" zeptal jsem se nechápavě. Chtěl jsem mu věřit. Nechtěl jsem na něj být hned takový, že to není pravda. Ale pořád jsem si říkal.. že k němu jeho otec přeci nemůže být takový. Nechtěl jsem mu samozřejmě připomínat jak se k němu otec choval, proto jsem se k němu i více přisunul aby mě mohl obejmout a já jsem si ho sám tiskl k tělu.
Začal jsem mu dávat malé pusinky na krk. Chtěl jsem mu pořád říkat jak se o něj bojím, jak ho už nenechám nikomu, že je jenom můj, ale nevěděl jsem.. je moc špatné chtít být takto sobecký. Hlavně se mi vždy chtělo plakat, když jsem ho viděl a co mu způsobilo to, že je se mnou. Ale rozcházet jsem se nechtěl. Nedokázal bych být bez něj. „Já... já.. Miluji tě.." zašeptám jediná slova a pevně jej obejmu a snažím se zakrýt pár neposedných slz, které jsem už nedokázal uhlídat.

Přitulil jsem se k němu a hlavu mu zabořil ho ohbí ramene. "Ano, říkal mi, že přijdeš, že na to určitě přijdeš a zachráníš mě." Zamumlám a držím ho pevně, i přes bolest v končetinách, jako bych se bál, že mi uteče. No ano, bál jsem se, že mi zmizí. Když už jsem ho měl, nechtěl jsem o něj zase přijít. Prostě ne. Už nikdy. Nepřežil bych to. Nepřežil.
Krk jsem mu nastavil více a spokojeně vydechl. "Já tebe také. Já tebe také." Opakuji mu tiše. Nepustil jsem ho, ani když dovnitř přišla sestřička a začala nadávat, že spolu ležíme. Nadzvedl jsem hlavu a nezvykle chladně se na něj zadíval. "Nechte nás." Řeknu jen. Kupodivu se zarazila. Jen Vykoktala, že přijde později...a vycouvala pryč.
Poté jsem se k Edovi zase přitulil a tělem mi projel záchvěv, jak mi byla zima. I přes množství obvazu, kterými jsem byl obvázaný, mi bylo chladno. No, možná jsem měl být zvyklý na zimu, ale nějak to nešlo.

Nedávalo mi to smysl. To, že by jeho otec mu říkal tyhle věci. Přeci jenom mě chtěl zničit. To že by stále něco cítil ke svému synovi, i přes to co jim udělal, nechápu. Nejraději bych to teď nějak vyřešil ale nechtěl jsem se ho více ptát. Nevím jak je to při něj těžké odpovídat ohledně toho co se dělo.
Líbilo se mi když se sám na mě natiskl a nechával mě ať mu dávám malé pusinky. Kdy jsem se i nakonec přisál a udělal mu jednu malou značku. Musel jsem ji tam udělat. Prostě musel.
Docela jsem se podivil jeho tónů hlasu. Stále ne udivuje. I s tou zbraní. Měl tak správnou střelbu.. Až to bylo děsivé na to v jakém věku je. „nenechám nikoho aby ti něco udělal.. Už nenechám." zašeptam a více se k němu natisknu ale snažím se mu nijak ublížit.
Cítil jsem jak je horký ale při tom se třese zimou. Myslím že má horečku. „Měl bys více ležet. Vím, že je krásné se takto objímat. Nerad to říkám ale bylo by lepší kdyby sis normálně lehl a tak. Neboj se. Budu tu celou dobu s tebou. Nehnu se od tebe" ani bych to sám nedokázal. Nemůžu být už bez něj.

Zavrtěl jsem hlavou, když řekl, že bych si měl normálně lehnout. Nechtěl jsem. Kdybych...kdybych si lehl normálně, už bych se ho tak nemohl dotýkat. A to já nechtěl. Nechtěl jsem se ho přestat dotýkat, chtěl jsem ho cítit co nejvíce, stále jsem se bál, že mi najednou zmizí a...tamto vše bude zpět.
"Chci mluvit s policií, teď." Zamumlám pak. Dokud jim ještě Lucy nenakecala něco jiného. Mně určitě uvěří. Přece jen...já jsem tu oběť. A navíc...ach. Měl bych to udělal? Chtěl jsem zachránit tátu. Zachránit...zasloužil si to vůbec? Ale nebýt něj, už bych se totálně zbláznil.
Bylo to divné, když to byl on, kdo mě unesl, ale já mu byl vděčný. Tedy...jako za to, jak se tam o mě staral. Teď byl už určitě někde pryč a když řeknu, že ho Lucy vydírala...jo, to by mohlo jít. Jak se má mysl změnila, jak moc se pošramotila, když jsem vymýšlel takové věci? Ale podle mě to pravda byla.