Nová služebná?

16.

Spal jsem celou dobu poklidně.
Ale pak jsem vycítil jeho přítomnost a když mě hladil, tiše, spokojeně jsem téměř zavrněl. Probral mě až tlak na rameni. Prvně jsem nechápavě zamrkal, ale pak mi došlo, o co, spíše o koho se jedná a vykulil jsem oči.
Opatrně jsem se zvedl a jeho hlavu položil na opěradlo. Kdybych měl větší sílu, položil bych jej na gauč, ale takhle jsem ho akorát mohl zabalit do deky, ve které jsem byl předtím zabalen já.
Takže byla krásně vyhřátá. Ale nejdříve ho musím vysvléknout z kabátu.
Pak jsem ale neodolal a lehce ho pohladil po tváři. Měl krásně jemnou pleť, jen měl kruhy pod očima a vypadal unaveně.
Ach, kéž bych měl víc síly, abych ho mohl položit na gauč. No, ale teď ten kabát. Opatrně jsem ho z něj začal vysvlékat a doufal jsem, že se neprobudí.
Poté jsem ho ale zabalil do deky a opět lehce pohladil. Ne, nesmím se zamilovat do svého zaměstnavatele, když jsem kluk, co je ještě ke všemu přestrojený za holku.
S povzdechem jsem se pak ale zvedl a lehce se protáhl. No, co teď? Nemohu lenošit, když je doma, ale ani nevím, jestli tu je něco na práci.
Nakonec jsem se ale svezl na všechny čtyři a začal sbírat věci, co ležely kolem něj, jak usnul. Papíry a tak. Nekoukal jsem do nich, jen jsem je rovnal, aby tu nebyly rozházené.

Hned co jsem usnul, jsem cítil, že mě můj zdroj tepla opouští. Zamumlal jsem něco nesrozumitelného, ale že nechci aby šla pryč a spal dál.
Přišlo mi, že se okolí kolem mě pořád mění. Taky že mi je chvíli zima a pak mě přikryje něco teplého. Moc jsem nechápal co se děje.
Po chvíli jsem se stejně trochu probral, protože poslední dobou jsem neměl moc dobrý spánek. Celkově mě dokázalo vzbudit ledacos.
Ocitl jsem se zabalený v dece a nějak mi zmizel kabát. Předemnou se plazila Služebná a sbírala mi věci co mi vypadli z tašky.
Bože~ já u ní usnul. Co si o mě může myslet. „Promiňte..." zamumlám a promnu si spánky. I když mi vedle ní bylo příjemně, tak to prostě nešlo. Není to správné, že chci být s ní.
Chvíli jsem jí jenom tak pozoroval. Teď by mi bylo i jedno kdyby viděla ty papíry. Moc tam toho není k vidění, když není v obraze co se ve firmě děje. Hlavou mi pořád vrtala ta otázka na kterou jsem se jí měl zeptat. Jak bych to měl udělat aby to znělo dobře ale né zoufale?.
Lehce jsem si povzdechl. „Nechte to tak. Radši mi doneste kávu" řekl jsem rozespale. Chtěl jsem jí to říci nějak pěkně a stejně jsem jí to řekl jako nějakému podřadnému človíčkovi. To jsem tomu zase dal.
Když jsem se jí ale chtěl omluvit tak mi zazvonil mobil. Super, zase mě někdo shání. Vezmu hovor a než se stihnu představit už na mě řvou dvojčátka tak, že to musela i Natálie slyšet. „Co tě to tak napadlo to přesunout?! Ty jsi někoho zbouchnul žejo?" a plno takových trapných otázek. Podíval jsem se stranou aby Natálie neviděla moje rozpaky a dále mlčky poslouchal co mají ty dvě za lubem.

Probral se. "Dobrá. Hned to bude." Přikývnu a vstanu. Už jsem si nějak zvykl na tón, který se mnou mluví. Přece jen si nic jiného nezasloužím.
Pak to ale vypadalo, že chce něco říci, jenže mu zazvonil mobil.
Až u mě bylo slyšet, co člověk v telefonu říká. Raději jsem odešel, aby se necítil divně. Přešel jsem do kuchyně a dal ohřát vodu. On někoho má...proč se cítím tak divně? A zbouchnul...takže už mě nebude potřebovat, až si sem přivede ženu? Ne! Ne...to přece nejde.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Dost.
Kafe jsem mu donesl do obýváku. "Budete to chtít tu, v kuchyni nebo do pracovny?" Zeptám se ho jen tiše, abych nerušil.

Začal jsem mluvit až odešel. „Nechte se překvapit." řekl jsem jim a rychle to položil, než se začly vyptávat dál. Teď to bylo docela nevhod, že mi volali. Už jsem byl odhodlán, že se jí zeptám a teď si bude myslet, že někoho mám.
Hluboce jsem si povzdechl a vyšlo to přesně jak začla Natálie mluvit, takže to mohlo vyznít špatně. „Tady" zamumlám. Letmo se na ní podívám abych zjistil jak na tom je.
Vypadá to, že začíná se odemne zase vzdalovat. Měl jsem jí chuť obejmout. Ruku vplést do jejích vlasů a dlouze jí políbit. Ale nemohl jsem. Tělo mě naštěstí nepustilo a já radši zpět sklopím zrak.
Když dá kafe na stolek tak ho vypiji najednou. Tohle mě jednou zabije.
Bezeslovně jsem se zvedl a šel do knihovny. Potřebuji si pročistit hlavu a taky vymyslet jak se jí zeptám.
Lehce mě to překvapilo, když jsem viděl, že je klavír otevřený. Já ho vždy zavírám. Žeby hrála. „Natálie?" zeptal jsem se podezíravě ze dveří. „Vy jste byla u klavíru?" povytáhl jsem obočí, když jsem jí spatřil.