Forest monster - ff - H.S.

Kapitola osmá - Varování

,,Slib mi něco, zlatíčko,'' začala mamka tiše, když jsem si k ní sedla na postel. Pokusila se vzepřít na rukách, aby se mohla opřít o pelest postele, ale paže jí ochably a ona se opět sesunula na matraci. Pomohla jsem jí a pro jistotu ji i podepřela.

,,Co, mami?'' zeptala jsem se na oplátku a snažila se zadržet slzy. Vím, že už se to blíží. Vím, že to jednou prostě přijde, ale i tak je těžké si to připustit.

,,Slib mi, že se budeš vyhýbat špatným lidem. Slib mi, že si nikdy nebudeš zahrávat se životem. A slib mi, že si najdeš někoho dobrého, slušného, někoho, u koho budeš vědět, že tě zahrne tou pravou láskou.'' Párkrát jsem zamrkala, protože jsem od ní něco takového nečekala. Mohla jsem jí to slíbit?

,,Jistě, mami. Vždyť víš, že bych nikdy neudělala nic, o čem bych věděla, že je to špatný.'' Mamka souhlasně kývla a pak položila hlavu na polštář, aby mohla zase spát. Urovnala jsem mamce peřinu a nechala ji o samotě. Její slova mi ale vrtala hlavou ještě dlouho.

┼

   Otevřela jsem rychle oči a zamračila se. O mamce se mi nezdálo dlouho. Vlastně jsem poslední dny neměla žádné sny.
Sedla jsem si a nohy spustila dolů z postele. Vklouzla jsem do teplých bačkor a zamířila ke dveřím. Proč se mi zdálo něco takovýho?
Vzpomínám si na ten moment, kdy jsem to mamce slibovala. Jestli to má být znamení, že je Nejvyšší špatný člověk, tak to budu proti mamce protestovat, protože mi přijde, že Nejvyšší by nikdy nic trestného neprovedl. I když... to mě přivádí k nedořešenému tématu, proč se vlastně v tom lese ukrývá...

Sešla jsem do kuchyně, napustila si do sklenice studenou vodu a opřela se o pult. Norsko byla tichá a klidná země. Člověk tu neposlouchal za oknem houkající auta nebo uřvané obyvatele. Vnímala jsem ten klid kolem sebe a na chvíli zavřela oči. Nevědomky jsem si zívla, a tak jsem usoudila, že už si můžu jít zase lehnout, abych ráno nevypadala jako mrtvola.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje, zabalila se do peřin a pokusila se znovu usnout.

┼

,,Lydie? Lydie, prober se, prosím.'' Vzbudil mě tátův tichý hlas a jeho teplá ruka na mé paži. Otevřela jsem rozespalé oči a pokusila se rozlepit víčka dokořán. ,,Lydie, jedu zase do města, abych se poptal po práci. Pojedeš se mnou?'' navrhne mi a já přikývnu. Kdybych zůstala opět doma sama, mohla bych jít jedině za Nejvyšším, ale nechci být příliš vlezlá.

Oblékla jsem si šortky, svetřík a bílé kecky. S tátou jsem nám připravila na cestu dva kuřecí sendviče a ještě horkou kávu do termosky. Naladila jsem na Pifut a sedla si na místo spolujezdce. Táta nastartoval a když si všiml, že ho sleduju, usmál se.

,,Jednou tě budu taky muset naučit řídit,'' prohodil jako by nic.

,,No, to má snad ještě čas, znáš mě, tati. S mým uměním budu jezdit všude dvacet.'' Táta se zasmál, pokroutil hlavou a vycouval ze dvora. Trasu do města si už nejspíš zapamatoval, protože ani nezapínal navigaci.

Dneska bylo moc hezky. Slunce pálilo a jeho paprsky mě hřály na tvářích.

,,Byla si už v lese?'' zeptal se zničehonic a já se zasekla v pohybu. Opatrně jsem se na něj podívala. Oči měl stočené dopředu k silnici a tvářil se nevzrušeně. Že by tušil, že jsem se setkala s ''Netvorem''?

,,Ehm, ne, proč?'' zalhala jsem. Sama lži tak moc nesnáším, ale jak znám tátu, ihned by se začal vyptávat a já nechci, aby se o Nejvyšším dozvěděl. Mohlo by se to roznést a on by přišel o své soukromí.