Forest monster - ff - H.S.

Kapitola padesátá pátá - Poprvé

Cítila jsem se špinavá, ponížená a prázdná. Tušila jsem, že se stane v příštích dnech něco hrozného, co se na mně dlouze podepíše. Možná to byl poslední večer s Nejvyšším a možná to byla i poslední chvíle s ním o samotě.

Zayn nás v autě odvezl do nějakého levného motelu u silnice za městem, kde bylo tak málo personálu, že se jej v pořádku zbavil. Na přibývající mrtvé lidi kolem sebe jsem si už dokázala zvyknout, což znělo sice otřesně, ale byla to bohužel pravda.

Tipovala jsem si, že táta už zavolal policii a ta se teď opět snažila mě marně v Norsku najít. Louis nám v pokoji zatloukl okna, jako bychom snad měli šanci jím zdrhnout, když měl hlídat přes noc venku se zbraněmi. Nejvyšší si vyžádal soukromí a Zayn mu ho s vřelostí umožnil, takže nás na pokoji zamkl a usídlil se nejspíš na chodbě jako hlídka.

Niall byl v pokoji hned vedle nás a stejně jako my měl zatlučená okna a zamčeno. Nejvyšší se kupodivu ani utéct nepokoušel. Možná měl nějaký plán na později, který mi nechtěl prozradit, nebo si prostě tu poslední noc se mnou chtěl užít bez zbytečných konfliktů.

,,Mrzí mě to, Maličká. Mrzí mě, že jsem tě do tohohle dostal,'' řekl sklesle, když jsme stáli už sami v pokoji. Vrhla jsem se mu do náruče a přála si, aby mě nikdy neopustil. Nechápala jsem, proč zrovna my dva nemůžeme být jako každý normální pár a proč naším jediným problémem není rozdílný věk. Proč jsme se nacházeli v situaci, kdy nás zabednili v nějakém starém hotelovém pokoji a prakticky čekali na svůj nehezký osud...

,,Já už bez tebe nedokážu žít, Nejvyšší. Nedokážu,'' vzlykala jsem mu do černého roláku, který za chvíli prosákl mými slanými slzami, a on mě k sobě ještě pevněji přitiskl.

,,Já bez tebe taky ne, ale... věř mi. My – My to nějak zvládneme,'' utěšoval mě, ale jistota v jeho hlase byla jen nepatrná. Vrtěla jsem hlavou a brečela, dokud už nebylo co. On mě pak od sebe jemně odtáhl, prameny vlasů zmáčené od slz mi zastrkal za uši a smutným pohledem se mě snažil podpořit. Nebrečel. On přeci nikdy nebrečel.

,,Lydie, řekl jsem ti, že jsem se nikdy nebál. Po smrti rodičů, Mii a toho všeho mě strach i fňukání opustilo. Nebál jsem se ani tehdy, kdy se spustilo v bance odpočítávání a mně šlo o život, protože... do prdele šlo mi jen o to, čeho jsem si nikdy nevážil, jak moc jsem si zbytečně připadal. Ale od tý doby, co jsem poznal tebe, mi přijde, že... že jsem se bál tolikrát jako nikdy za svůj život. A dneska, dneska jsem se bál nejvíc. Když měl ten sráč pistol u tvojí hlavy, bál jsem se tak moc, že tě ztratím, že jsem se před ním málem složil. Byl bych schopnej ho na kolenou poníženě s pláčem prosit, byl bych schopnej ho nechat mě mučit klidně i zabít, kdybych věděl, že tě nechá jít a neublíží ti. Jedinej podělanej důvod, proč jsem nechtěl, abys se mnou zůstala, je, že jsem tě nikdy nechtěl ohrozit. Nikdy tě dostat do týhle posraný situace. Nenávidím se za to, že jsem tě do tohohle dostal, protože... tě miluju. Víc než kdy koho. Za ty krátký chvíle, kdy jsem tě měl a kdy jsem s tebou chodil po lesích, kdy jsem s tebou trávil čas, za ty můžu do konce svýho života děkovat, protože byly nejhezčí ze všech,'' mluvil ke mně tichým bolestným tónem a já ho hladila třesoucími se prsty po tvářích.

,,Neluč se se mnou,'' namítla jsem mezi tichými vzlyky a snažila se potlačit tu tupou bolest v hrudi, která se navyšovala tehdy, kdy jsem si představila, že tohle může být opravdu náš poslední společný večer.

,,Neloučím, neboj,'' utěšoval mě a pak mě políbil. Polibek byl slaný od mých slz a chutnal poraženecky, protože přesně tak se teď Nejvyšší nejspíš cítil.

Odstoupila jsem od něj a osušila si mokré tváře. Potřebovala jsem se umýt, i když to znamenalo jít do té příšerné koupelny, kde tekla jen vlažná voda. V ušmudlaném zrcadle jsem se prohlédla a několikrát si vypláchla ústa vodou. Pak jsem si vzala malý šampón a sprchový gel, který tu v motelu měli, a svlékla se. Naskočila mi husí kůže, protože v koupelně bylo chladno, a tak jsem si párkrát promnula holé paže, abych do nich vehnala aspoň trochu tepla.