Forest monster - ff - H.S.

Dovětek autorky

    Tak je to opět tu. Ach, ty mé konečné dovětky, které mě nutí se loučit s dalším dopsaným příběhem. Je to upřímně hrozně smutné, protože vždycky se do toho tak strašně moc zažeru, že je to pak, jako bych se měla rozloučit s jistou částí svého života.

Příběh mě napadl před dvěma lety, hned jsem ho totiž nepublikovala, když jsem se svou rodinou vyrazila do lesa poblíž naší chalupy. Bylo to tam nádherné, ty rozlehlé lesy, jež oddělovaly travnaté louky a zoraná pole. Kličkovali jsme mezi stromy a zastavili se u potoku, který byl lemován velkými kameny. Tenhle potok mě inspiroval k vodopádu, jenž se v mém smyšleném norském lese také nachází.

Pomalu jsem si v hlavě začala vytvářet příběh o jistém muži, který v lesích přebývá. Je jiný než ostatní. Má zlou minulost a lidé se ho bojí. Také má dva psy - černé ohromné dogy - nosí masku, tmavé oblečení a nikdy nevychází z lesa ven. Přesně v tu chvíli vznikl Nejvyšší.

V mé hlavě se zrodila fiktivní postava, kterou jsem si upřímně zamilovala. Je neuvěřitelné, že právě já mám tu možnost vědět o ní naprosto cokoli. Jeho minulost je vskutku dost děsivá a on sám udělal mnohdy špatná rozhodnutí, a právě proto, že měl tak zatraceně zkažený život, jsem si řekla, že mu do něj pošlu krásnou a něžnou Lydii Butlerovou.

Nejprve jsem si ji představovala jako jemnou copatou dívku, která skoro vůbec nemluví, ale došlo mi, že jsem potřebovala k Nejvyššímu někoho, kdo by mu do očí zvládl říct, co si o něm a jeho minulosti narovinu myslí. A přesně taková Lydia je. Zvědavá, nebojácná a občas i dost drzá.

Forest monster - s názvem moc spokojená nejsem, a pokud se mi jednou podaří knížku vydat, najdete ji už pod jiným a hlavně českým názvem - se pro mě stal příběhem, se kterým jsem poprvé v životě opravdu spokojená. Myslím, že po těch nepovedených fan fikcích o dominanci a zakázané lásce je to velký posun.

Kdybych měla mluvit o tom, co mě inspirovalo k tomu, abych tenhle příběh sepsala, tak právě lesy. Když jsem jimi procházela, dokázala jsem si představit, že po těch cestách může chodit denně člověk, který se skrývá před světem. Že mě možná zaujatě pozoruje a přemýšlí, zda jsem jedna z těch, co ho chtějí mermomocí najít a ukázat okolí.

Když jsem chodívala v létě běhat na chalupě, tak jsem mířila podél jedné řeky vlévající se do přehradní nádrže. Mamka nebyla ráda, že sama pobíhám po vylidněných místech u hlubokých lesů, ale já milovala si představovat, že na Nejvyššího třeba narazím.
Zní to šíleně, ale lidé s tak bujnou fantazií, jakou mám já, takovými představami přímo žijí. Řekla bych... syndrom spisovatelů. (Ještě se za tuhle profesi rozhodně nepovažuju, ale chápete mě...)

Je to zvláštní. Nebála jsem se, protože jsem se cítila v bezpečí kvůli tomu, že jsem si myslela, že má smyšlená postava z příběhu je mi právě teď někde nablízku.
Nejvyšší byl pro mě takovou platonickou láskou, kterou doteď miluju a která v mé hlavě už tak nějak napořád zůstane. Je to podobný případ jako Harry, akorát... že tím jsem byla vždycky skoro až posedlá.

Děkuju všem, kteří si tuto knížku přečetli, protože měli tak možnost si prožít další život mých příběhových charakterů. A pokud vás tato knížka zaujala, budu ráda, když budete nadále číst mou tvorbu. Mám teď v hlavě totiž už dlouho smyšlený příběh s docela originálním tématem, který sice nebude fan fikcí, ale mohl by se vám i tak líbit. Najdete ho na mém profilu pod názvem - Tam, kde je bolest normální.

Fan fikce psát samozřejmě nepřestanu a o Harrym už vůbec ne. Tak nějak to ke mně patří a občas na facebooku narazím na diskuzi, kde mě čtenářky zmiňují jako nejlepší spisovatelku fan fikcí o Harrym. Což je úžasné... Tahle knížka byla na žebříčku nejlepších spoustu krát a za to bych Vám ještě také chtěla poděkovat. Děkuju vám.

Docela mě překvapilo, že se tu našlo tolik zájemců o Forest Monster, protože to nebyla úplně knížka, která by se mohla číst před spaním. Člověk ji nečetl s tím, že očekává šťastný konec. Tak jsem to alespoň vnímala.

Nad tím bych se také pozastavila. Měla jsem v plánu Nejvyššího ve vězení nechat. Pak jsem si řekla, že bych to nedokázala, ale u plotu, kdy už měli namále, jsem zase váhala... Scéna v traileru, kdy Lydia otevírá dveře a tváří se překvapeně, měla původně poukazovat na to, že se zjeví jen Niall bez Nejvyššího... Ale došlo mi, že jsem ho vymáchala už v tolika - s prominutím - sračkách, že jsem to nemohla udělat znovu.

Navíc... přeslazený Happy End se nestal, protože Lydia nedojela poslušně za tatínkem spolu s Nejvyšším, aby si ti dva potřásli rukou a stali se z nich šťastný tchán a zeťák. To by bylo vážně klišojidní a asi bych tím FM trochu zkazila.

Snad jsem to doteď neudělala a vy ho vždycky četli s tím, že se nemůžete dočkat toho, jak to dopadne. (Chtěla jsem napsat s úsměvem, ale když si představím ty úryvky z Nejvyššího deníku, asi byste se dali považovat za sadisty, kdybyste se tomu smáli...)

Druhé díly či pokračování psát nehodlám, protože mi přijde, že to kazí celkový dojem. Je to jen úryvek z života Lydie a Nejvyššího. Zbytek by už nemusel být tak zajímavý. Tak to prosím pochopte.

Tímhle tedy už končím a uzavírám tak další svou knihu s trochu bolavým místečkem ve  hrudi, protože to pro mě bylo něco hodně blízkého. Trvalo mi to vcelku dlouho a v prosinci by to byly už dva roky. Je děsivé, jak čas letí, i když má člověk dost co dělat.

Tak u příštích životů mých knižních postav.

Já, Lydia, Nejvyšší a další postavy z Forest Monster se s vámi loučíme.

S láskou, Vaše MattonkaMattStyles x

První publikování: 27.12. 2016

Dopsáno: 17.6. 2018

Počet kapitol: 64 spolu s epilogem a dovětkem autorky

Počet přečtení: 131K
Počet hlasů: 16K
Počet komentářů: 1K

DOKONČENO