Forest monster - ff - H.S.

Kapitola dvacátá devátá - Strach

DŮLEŽITÉ PRO ČTENÍ

   Ahoj, nebyla jsem teď moc aktivní, protože škola - známe to. Ale dopsala jsem AYSD, takže se více zaměřím na FM.

Na mé stránce vyšla knížečka s mými vlastními hláškami, citáty a hesly - šeptání do kaktusu. Tak se určitě mrkněte.

A klikněte na účet mého kamaráda  VojtaBartos9
Teprve začíná na Wattpadu psát, ale píše úžasně, tak ho podpořte a mrkněte se na jeho práci:)

Děkuju♥

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼  

  Mířila jsem s deníkem číslo dvě přímo za Nejvyšším. Tiskla jsem jej pevně k hrudi, jako by mi ho mohl někdo ukrást. Myslela jsem na poslední kapitolu a nedokázala si představit tu bolest, kterou musel cítit. Nedokázala jsem si ani představit jeho tvář bez masky. Nešlo to. Možná to moje mysl naschvál nechtěla v hlavě vykreslovat, protože si nepřála to vidět. Což je hrozné říct, ale byla to pravda.

Došla jsem k lanu a podlezla ho s deníkem stále v rukou. Bylo už dávno světlo, ale na hodinkách jsem neměla ani osm hodin. Doufala jsem, že už bude Nejvyšší vzhůru, abych ho náhodou nevzbudila.

Došla jsem ke dveřím a rozhlédla se okolo sebe, jestli mě náhodou někdo nesleduje, i když to bylo vysoce nepravděpodobné. Pak jsem se podívala na druhý deník a pomyslela si, jestli i tenhle mi nechá. Líbil se mi pocit mít něco, co patřilo jemu, ale nechtěla jsem tu hrůzu už znovu otevírat, protože mě to akorát tak děsilo.

Sáhla jsem si automaticky na krk, kde mi vysel dřevěný medailonek, který mi věnoval. Usmála jsem se a poté konečně zaklepala. Ozvaly se kroky a dveře se otevřely.

Dnes mu to nějak výrazně slušelo. Černý rolák mu obepínal vysokou postavu a spolu s rukavicemi zakrýval vše, co se jen dalo. Masku měl nasazenou tak přesně, aby ani milimetr kůže na pravé tváři nevyčuhoval.

,,Ahoj,'' šeptla jsem a on se narovnal, jako by chtěl působit ještě vyšší.

,,Zdravím, Maličká,'' opětoval mi pozdravení a mně zrůžověly tváře, protože se na mě dlouze zadíval. ,,Pojď dál,'' pronesl rozhodným tónem, jako by dnes čekal, že přijdu.

Vešla jsem a prohlédla si místnost, která mi už byla dobře známá. Krb byl vyhaslý a Scar s Dolorem věrně seděli u pánova křesla. Když mě zaregistrovali, začali nadšeně vrtět ocasy.

,,Ahoj, kluci,'' zvolala jsem nadšeně, že je vidím, a rozběhla se k nim jako malé dítě. Radostně se na mě vrhli, začali mi olizovat obličej a velké packy mi pokládali na kolena. Cítila jsem na sobě Nejvyššího pohled, a tak jsem je jen radši naposledy pohladila a pošeptala jim, ať jdou na místo. Poslechli mě, ale ocasy se jim stále ještě míhaly vzduchem.