Forest monster - ff - H.S.

Kapitola čtyřicátá první - Plameny

Potom, co táta odjel, měla jsem dvě možnosti. Buď zavolat partě, jak si původně táta přál, a strávit víkend s ní, anebo si sbalit pár věcí a zůstat u Nejvyššího. Musela jsem se zasmát, protože odpověď jsem znala předem.
Vytáhla jsem ze skříně jednu sportovní tašku přes rameno a naházela do ní spodní prádlo, pyžamo, pár triček, košil, kalhot a jedny kraťasy. Přidala jsem i deník a notebook, hodila přes sebe mikinu a seběhla dolů. Tam jsem vzala z věšáčku klíče, kterými jsem poté i zamkla, a strčila je do tašky.
Šla jsem zkontrolovat koně, jestli jsou v pořádku, i když je táta ještě před odjezdem krmil, a slíbila Glansovi, že se na něj brzy přijdu zase podívat.

Popruh na tašce se mi zařezával do ramene, ale mně to nevadilo a spokojeně jsem se usmívala, protože jsem věděla, že mě čekají celé dva dny  strávené s Nejvyšším. Bylo mi jedno, co bude potom, bylo mi jedno, co nastane, až se zase vrátím do stereotypu, až se mě táta bude vyptávat, proč jsem si nepozvala přátelé, a až u našich dveří zase zazvoní policisté, kteří se neustále snažili pátrat po dvou černých psech. Bylo mi to sakra jedno! Teď jsem se prostě jen těšila na toho blázna v masce a černém oblečení.

Prošla jsem mýtinou až k provazu a s úsměvem ho podlezla, jako by to byl nějaký blízký přítel a já měla radost, že ho po dlouhé době vidím. Mezi dvěma stromy jsem už zahlédla světlo, které prosvítalo skrze hnědou záclonu v jednom z oken. Tašku jsem položila na zem a zaklepala na dveře. Promnula si otlačené rameno a zhoupla se na špičkách, protože jsem si aspoň nějak chtěl zkrátit to čekání.

Rozrazily se dveře s takovou rychlostí, že jsem leknutím odskočila. Nejvyšší přede mnou stanul ve své hrozivé výšce, rukávy roláku měl vyhrnuté, takže jsem spatřila bledé jizvy, které se mu pnuly po pravém předloktí. Z toho pohledu jsem se celá zachvěla a on si rukávy okamžitě zase stáhl. Mračil se a působil vyčerpaně, jako by několik dní nespal. Zdálo se, že těch pár dní, co jsme se neviděli, bylo nejdelších v mém životě.

,,Maličká,'' vydechl smutně a skoro nevěřícně. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě konečky prstů po tváři, aby se ujistil, že jsem to skutečně já, z masa a kostí. ,,Myslel jsem, že mi tě zase vzali,'' zašeptal a pak si mě k sobě na těsno přitáhl. Málem mě rozmačkal svými silnými pažemi a dal do toho gesta tolik citu, že jsem se bála, co dalšího z něj vypadne. Netušila jsem, nikdy bych si nedokázala představit, že právě jemu by na mně mohlo tolik záležet.

,,Co bys řekl na to, kdybys mě teď pár dní měl na krku?'' zamumlala jsem mu do hrudi a on ztuhl, odtáhl se a podíval se na tašku, která ležela opodál. Pak znovu sklopil zrak ke mně a zdálo se, že přemýšlí. ,,Táta odjel na víkend pryč, víš?'' vysvětlila jsem mu a stydlivě pokrčila rameny. ,,Myslela jsem, že bychom mohli být... spolu.'' Poslední slova už jsem šeptala a Nejvyššímu zajiskřilo v očích. Zahlédla jsem vzrušení a dětinskou radost.

,,Jsi srdečně vítána,'' zašeptal a vzal mě kolem pasu. Do jedné ruky popadl tašku a zdravou nohou za námi zabouchl dveře. Jakmile mě spatřili Scar s Dolorem, šťastně mě přiběhli přivítat. Chvíli jsem váhala, protože mi došlo, že přesně tihle psi už zabili několik lidí. Že jazyky, kterými mě tolikrát oblizovali, na sobě měly mnohokrát lidskou krev. Zuby, které jim vykukovaly z tlamy, jsou stejné zuby, které trhaly Odegaarda a ostatní muže. ,,Děje se něco?'' zeptal se Nejvyšší, když uviděl, že se k nim nehrnu jako vždycky. Zavrtěla jsem hlavou, ale nesehnula jsem se, abych Scara s Dolorem pohladila. A oni čekali poslušně na místě, až si jich konečně všimnu.

,,Ne... jen-,'' zasekla jsem se, protože jsem nevěděla, jak mu to říct. Promiň, Nejvyšší, ale docela se bojím, že mi jeden z tvých psů ukousne ruku, jako to byl schopný udělat jiným lidem, které roztrhal na kusy. To nezní moc dobře...